Paradox českého trhu: Inzerát v angličtině, ale bez perfektní češtiny vás nechtějí

Jmenuji se Hana, je mi třiatřicet a můj příběh v České republice začal před lety jako velký sen o evropském vzdělání. Opustila jsem rodné Japonsko, abych v Česku vystudovala magisterský obor. Tehdy jsem netušila, že se tato země stane mým domovem. Přišla láska, ta klasická osudová, která vás přiměje zapustit kořeny tam, kde byste to nečekali. Naučila jsem se jazyk. Moje čeština sice není dokonalá, ale pro běžný život stačí a dokonce jsem úspěšně složila zkoušky potřebné k získání českého občanství. Přesto jsem nedávno narazila na zeď, kterou jsem v liberální Praze nepociťovala, ale která na moravském venkově stojí pevně a neochvějně.

V Praze se zdálo všechno snadné. Najít si práci ve velkém korporátu nebylo pro cizince s mým vzděláním a zkušenostmi žádný problém. V hlavním městě je angličtina standardem a nikoho nepohoršuje, když u kávovaru prohodíte pár slov s přízvukem. Jenže Praha není celé Česko. Když jsme s přítelem začali řešit vlastní bydlení, realita nás zasáhla plnou silou. Ceny bytů v metropoli byly pro nás nedostupné, a navíc mě to vždy srdcem táhlo na Moravu, k jejímu klidu, přírodě a lidem.

Rozhodli jsme se tedy pro radikální krok: koupili jsme dům v malé obci na Moravě. Věřila jsem, že s mou praxí a titulem bude hledání práce v regionech jen otázkou času. Netušila jsem, že se právě vydávám na svou nejtěžší životní zkoušku.

Začala jsem hledat práci v okruhu padesáti kilometrů od našeho nového domova. Zahrnula jsem malá městečka i krajské metropole. Moje strategie byla jasná: odpovídat na pozice, které přesně odpovídají mé kvalifikaci. Obeslala jsem zhruba padesát firem. Výsledek?

Nikdo mě nepozval na pohovor, aby si poslechl mou češtinu. Nikdo se neptal na mé zkušenosti z korporátu. Problém byl jasný, i když nevyřčený: moje čeština není na úrovni rodilého mluvčího pro každodenní bezchybnou komunikaci v kanceláři.

Nejvíc mě zaráží paradox, se kterým jsem se setkala u mnoha inzerátů. Personalisté vypisují pozice v angličtině, požadavky na jazyk jsou nastaveny velmi vysoko, ale jakmile dojde na lámání chleba, zjistíte, že čeština je důležitější než samotná odbornost nebo znalost angličtiny. Je to úsměvné a smutné zároveň. Firma hledá „mezinárodní talent“, ale ve skutečnosti se bojí kohokoliv, kdo nezapadá do šablony typického českého zaměstnance.

Na Moravě, i ve větších městech, stále panuje určitý konzervatismus. Firmy, i ty, které se tváří jako moderní pobočky větších celků, mají strach z jazykové bariéry nebo snad z kulturní odlišnosti. Bojí se, že komunikace s kolegy v kuchyňce by mohla drhnout, a tak raději vsadí na jistotu, i když tím přicházejí o lidi s mezinárodním přesahem a jiným úhlem pohledu.

Po měsících marného snažení jsem musela svou strategii změnit. Pochopila jsem, že regionální trh práce pro mě zůstává zavřený, i když v dané lokalitě fyzicky žiji. Musela jsem se znovu ohlédnout směrem k Brnu a Praze – k firmám, které už dávno pochopily, že v 21. století není důležité, kde sedíte, ale co odevzdáte.

Moje jediná naděje teď spočívá v hybridním modelu práce. Nabízím firmám, že budu dojíždět jednou měsíčně na osobní setkání a zbytek agendy zvládneme online. Je to zvláštní pocit, bydlet v krásném regionu, ale muset se pracovně upínat stovky kilometrů daleko, protože místní podniky se stále bojí „cizinky“, která sice miluje jejich kraj, ale mluví s japonským přízvukem.

Česká republika udělala za poslední roky obrovský pokrok, ale v regionech jako by se zastavil čas. Strach z neznámého a lpění na dokonalé češtině i tam, kde to není pro výkon práce nezbytné, brzdí nejen lidi jako jsem já, ale i ty firmy samotné. Doufám, že se jednou dočkám dne, kdy v moravské firmě nebude moje národnost překážkou, ale obohacením. Do té doby budu dál psát e-maily do Prahy a Brna z mého malého domku v moravské vesnici, kterou jsem si vybrala za svůj domov.