Článek
Při pohledu na náš běžný den to vypadá, že žijeme v nebývalém luxusu. V kapse nosíme počítač s přístupem ke všem informacím světa, do práce chodíme v oblečení z globálních řetězců a o víkendu si můžeme odskočit na levný výlet letadlem do Říma nebo Barcelony. Pokud by náš život posuzoval někdo z devadesátých let, označil by nás za pohádkově bohaté.
Jenže pod tímto nablýskaným povrchem se skrývá ekonomický paradox, se kterým se potýká celá dnešní generace třicátníků a čtyřicátníků.
Optický klam bohatství
Tento pocit blahobytu je totiž z velké části optickým klamem. Spotřební elektronika, rychlá móda a letenky v posledních dvou dekádách drasticky zlevnily díky globalizaci a efektivnější výrobě. Věci, které dříve platily za symboly vysokého statusu, jsou dnes dostupné téměř každému, kdo má pravidelný příjem.
Jenže to zásadní a nejdůležitější, základní životní jistoty v podobě vlastního bydlení, půdy a finanční nezávislosti, extrémně poskočilo na ceně. Bez problému si můžeme koupit nejnovější smartphone nebo chytré hodinky, ale našetřit 20 % akontace na průměrný byt v krajském městě připomíná pokus o dostižení rozjetého vlaku, který nám neustále ujíždí.
Z jistoty do věčného provizoria
Naši rodiče nastupovali do dospělého života v devadesátých letech nebo na začátku nového tisíciletí. Měli objektivně nižší nominální mzdy, jezdili v ojetých autech bez klimatizace a neměli potřebu denního přísunu výběrové kávy.
Jenže běžná profese střední třídy – učíte na škole, pracujete jako technik, zdravotní sestra nebo úředník – nesla jasnou perspektivu. Do třicítky většina z nich vyřešila bydlení. Postavili dům, často svépomocí a s pomocí rodiny, nebo získali družstevní či státní byt za tehdy dostupné částky.
Dnešní vysokoškolák nastoupí do korporátu, plní složité tabulky, řídí projekty a na účet mu chodí částka, která vypadá na papíře velmi dobře. Přesto žije v permanentním provizoriu nájemního bydlení. Každé dva roky čelí hrozbě neprodloužení smlouvy nebo navýšení nájemného a pocit, že někde zapustil kořeny, je pro něj nedosažitelným luxusem.
Mýtus o avokádovém toastu
Kdykoliv se tato frustrace dostane do veřejného prostoru, reakce starších generací nebo některých ekonomických komentátorů bývá předvídatelná: „Moc utrácíte. Přestaňte chodit do kaváren, nejezděte na dovolené, žijte skromně jako my a na ten byt ušetříte.“
Příběh o osobním selhání a rozmařilosti je však jen pohodlnou náplastí na hluboký strukturální problém. Když si odepřete denní kávu za devadesát korun, ušetříte za rok zhruba 33 tisíc korun. Při dnešním růstu cen nemovitostí, kdy průměrný byt v Česku meziročně zdraží o stovky tisíc korun, je takové šetření jako hašení lesního požáru kapátkem.
Problém není v tom, že bychom utráceli za zbytečnosti. Problém je v tom, že poměr mezi průměrným příjmem a cenou nemovitostí se posunul do dříve nemyslitelných relací.
Kdo je vlastně dnešní střední třída?
Definice střední třídy se potichu přepsala. Historicky znamenala střední třída především ekonomickou bezpečnost, stabilní zázemí a schopnost akumulovat majetek pro další generace.
Dnes se z pojmu střední třída stalo označení pro lidi s vysokou krátkodobou spotřebou, ale nulovým dlouhodobým zajištěním. Vytvořili jsme generaci profesně úspěšných lidí, kteří si mohou dovolit kulinářské zážitky a kvalitní elektroniku, ale od finanční tísně je dělí jen několik nečekaných výpadků příjmu nebo rozhodnutí majitele bytu o prodeji nemovitosti.
Je načase si přiznat, že naše neschopnost dosáhnout na standard našich rodičů není osobním selháním ani nedostatkem pracovitosti. Hrajeme na ekonomickém hřišti, kde se pravidla hry zásadně změnila. A dokud budeme problém neschopnosti pořídit si vlastní bydlení svádět na předražené toasty, zůstaneme uvězněni v pasti, ze které není úniku.
