Článek
Osm let je v lidském životě pořádný kus cesty. Za tu dobu jsme s Lenkou stihli vystudovat, najít si práci, zařídit byt a naplánovat společnou budoucnost. Známe své ranní nálady, víme, jak ten druhý pije kávu, a dokážeme se rozesmát jedním pohledem. Jsme sehraný tým – tedy až do chvíle, než se v televizi objeví zprávy nebo se blíží volby.
V tu ránu se náš útulný obývák mění v bitevní pole, kde se střetávají dva naprosto odlišné světy.
Svět podle Lenky
Lenka je pragmatik s velkým srdcem, ale její politické srdce bije pro Andreje Babiše. Když o něm mluví, oči se jí rozzáří. „Podívej se, jak se stará o důchodce, jak rozumí ekonomice, protože sám něco vybudoval,“ říká s naprostým přesvědčením. Pro ni je to symbol stability a člověk z lidu, který se nebojí „těm nahoře“ ukázat, jak se to dělá. Každý jeho úspěch vnímá jako důkaz jeho geniality a každou kritiku jako nespravedlivý útok „kartelu“.
Můj pravicový přístup
Já stojím na opačném břehu. Moje víra patří pravému bloku – ODS a TOP 09. Věřím v individuální odpovědnost, štíhlý stát a prozápadní směřování bez populistických gest. Když slyším Lenčiny argumenty, naskakuje mi kopřivka. „Vždyť je to čistý populismus, Lenko! Rozhazuje peníze, které nemáme, a zadlužuje naše děti,“ kontruji a začínám přednášku o rozpočtové odpovědnosti a právním státě.
Večery plné „italské“ politiky
Nejhorší jsou nedělní obědy nebo večery u vína, kdy se debata stočí k aktuálnímu dění. To, co začíná jako lehká výměna názorů, se během deseti minut zvrhne v ostrou hádku.
- Já: „Jak můžeš obhajovat ty jeho střety zájmů?“
- Ona: „A co ti tvoji? Ti rozkradli devadesátky a teď se tváří jako svatí!“
- Já: „To je demagogie, to se vůbec nedá srovnávat...“
Hlasy se zvyšují, argumenty se opakují a vzduch v místnosti houstne. Někdy zajdeme až příliš daleko. Padnou slova o „zaslepenosti“, „neinteligenci“ nebo „naivitě“. Jsou to ty momenty, kdy se na sebe díváme ne jako milenci, ale jako nepřátelé z barikád.
Ticho po bouři
Pak přijde ta nejtěžší část. Ležíme v posteli, každý na své straně, a mezi námi je neviditelná zeď tvořená politickými preferencemi. Čumíme do stropu, srdce nám buší vztekem a v hlavě si pořád přehráváme, co jsme měli říct lépe. Nemůžeme spát. Je to absurdní – miluji ženu, se kterou chci strávit zbytek života, ale v tuhle chvíli ji nemůžu vystát kvůli člověku, kterého ani jeden z nás osobně nezná.
Ráno se pak potkáme v kuchyni. Pohledy se střetnou, oba cítíme tu pachuť včerejška. Většinou to skončí tichým objetím u kávovaru. Dojde nám, že těch osm let společného smíchu, cestování a podpory má větší váhu než jakákoliv volební kampaň.
I když se asi nikdy neshodneme a u příštích voleb budeme opět stát na opačných stranách urny, učíme se v tom žít. Protože politika je sice důležitá, ale není to to jediné, co nás definuje. I když mi občas pije krev svými názory, pořád je to ta Lenka, kterou miluju. Jen si prostě musíme zakázat zapínat zprávy před spaním.
