Článek
Mnoho lidí vnímá Zlínský filmový festival jako oázu dětské radosti, nevinnosti a kouzelných příběhů. Já jsem ho donedávna viděl stejně. Pak jsem ale nastoupil jako personál v restauraci jednoho z místních hotelů s kasinem, kde byla ubytována hlavní smetánka festivalu. Ten týden mi naprosto změnil život. Moje iluze o českých pohádkách se nezhroutily – ony se rozptýlily v oblacích cigaretového kouře a zvuku herních automatů.
Když masky padají
Jako pracovníci kuchyně a servisu jsme pro ty „hvězdy“ byli prakticky neviditelní. Byli jsme jen kulisy, které doplňovaly talíře a odnášely prázdné sklenice. Díky tomu jsme ale měli možnost vidět realitu bez filtru kamer a líčidel.
Největší šok přišel hned první večer. Herečka, kterou celé generace znají jako tu nejlaskavější pohádkovou babičku, jejíž hlas uklidňuje děti před spaním, proseděla takřka celý den i noc u výherního automatu. Ten pohled na prázdný, skelný pohled „babičky“, která do stroje sázela jednu bankovku za druhou, byl děsivý. Kde byla ta moudrost a dobrota? Vystřídala je gamblerství a apatie.
Princezny bez korunek, králové bez cti
Ještě horší to bylo u mladší generace. Představitelka něžných a cudných princezen, která v bulváru ráda prezentuje své šťastné a stabilní manželství, si v naší restauraci přímo před zraky personálu užívala velmi intenzivní romantické chvíle s „panem neznámým“. Žádný stud, žádná loajalita, jen dravá realita, která měla k pohádkové lásce na celý život hodně daleko.
A korunu tomu všemu nasadil známý herec, který v pohádkách hraje spravedlivé a vznešené krále. Sledovat ho, jak se na recepci polohlasem, ale zcela věcně domlouvá na návštěvě „lehkých žen“ na svůj pokoj, bylo poslední kapkou. Člověk, který má v televizi ztělesňovat morální autoritu, se v reálu choval jako v nejlevnějším nevěstinci.
Proč jsem doma vyhodil DVD s pohádkami?
Od té doby, co jsem viděl tyto „skoro orgie“ a morální úpadek v přímém přenosu, nedokážu českou pohádku zapnout.
„Pokaždé, když vidím známou tvář na obrazovce, jak dává princezně požehnání nebo hladí sirotka po vlasech, vidím jen ty trosky v kasinu, slyším cinkání automatů a cítím tu pachuť falešnosti.“
Možná si řeknete, že herci jsou jen lidi a mají právo na soukromí. Ale pro mě se ten kontrast stal nepřekonatelným. Nechci, aby se mé děti učily o dobru a zlu od lidí, kteří v noci ve Zlíně odhazují veškeré zábrany a hodnoty, které přes den na plátně prodávají.
Moje práce v kuchyni zlínského hotelu mi otevřela oči. Pohádky jsou krásná věc, ale ty české pro mě ztratily duši v momentě, kdy jsem uviděl, co se děje, když zhasnou reflektory a začne „večírek“ v kasinu.
Poznámka: Jedná se o zážitek starý více než 10 let. Z úcty k soukromí a profesní etice nebudu zveřejňovat konkrétní jména zúčastněných.
