Článek
V mých třiceti letech byl můj život v plném proudu. Cítil jsem se nezastavitelný. Třikrát týdně v posilovně, víkendy na lyžích nebo na kole, po večerech tenisové debly. Moje tělo fungovalo jako stroj, ale v mém soukromí bylo ticho. A pak se v tom tichu objevila ona.
Byla ztělesněním disciplíny a krásy. Blonďaté vlasy stažené do culíku, postava, na které byl vidět každý odpracovaný sval. Když cvičila v té své těsné sportovní podprsence, nebyla to jen erotická přitažlivost, co mě k ní táhlo – i když pohled na její zpocenou kůži a detaily rýsující se pod látkou mi vyrážely dech. Byla to ta energie, ta společná vášeň pro pohyb.
Vždycky jsem se snažil být v její blízkosti. Ne jako stalker, ale jako někdo, kdo hledá inspiraci. Naše konverzace se ale nikdy neposunula dál než k letmému „Ahoj“ a „Čau“. Kamarádům u piva jsem o ní básnil jako o bohyni. Jenže uvnitř mě hlodal červ pochybností: „Na tu nemáš. Je to jiná liga. Jen by ses ztrapnil.“ Ten vnitřní kritik vyhrál. Zůstala jen vzpomínkou na to, co mohlo být.
Jak jsem „ulovil“ prodavačku
O rok později jsem stál v řadě u pultu s lahůdkami v jednom místním supermarketu. Moje sebevědomí bylo tehdy na bodu mrazu. A tam jsem ji uviděl – Alenu. Stala se tam tehdy taková bizarní věc. Snažil jsem se vyžádat si 20 deka vlašského salátu, ale Aleně se zasekl stroj na šunku a kousek debrecínky jí vystřelil přímo na čelo.
Místo abych se smál, pohotově jsem vytáhl kapesník a podal jí ho. Ona se začervenala, já prohodil nějaký chabý vtip o tom, že maso jí sluší, a v hlavě mi blesklo: „Tohle je tvoje liga. Ta tě neodmítne.“ Bylo to bezpečné. Žádný strach z odmítnutí, žádná výzva. Za měsíc jsme spolu chodili, za dva bydleli a dnes jsme manželé.
Život na gauči: Daň za pohodlí
Dnes vypadá můj život úplně jinak. Moje činka zapadá prachem, lyže jsem nevytáhl tři roky a kolo má prázdné duše. Alena je hodná ženská, ale náš „pohyb“ končí u cesty z auta do restaurace. Miluje objíždění nových podniků, zkoušení degustačních menu a následné několikahodinové ležení u Netflixu.
Ptám se jí: „Pojďme aspoň na procházku kolem řeky.“ Ona odpovídá: „Miláčku, bolí mě nohy z práce, stála jsem tam osm hodin. Pusť tam radši ten seriál.“
A tak sedím, piju pivo, jím chipsy a cítím, jak mi svaly měknou a břicho roste. Moje aktivní já uvnitř tiše křičí, ale navenek jen přikyvuji a otevíráme další láhev vína.
Co kdyby?
Někdy v noci, když Alena vedle mě spokojeně odfukuje po těžké večeři, se dívám do stropu a promítám si ten paralelní život. Vidím se s tou blondýnkou z posilovny. Vidím nás, jak spolu vybíháme na Sněžku, jak se nahoře oba zpocení a udýchaní smějeme. Vidím, jak se doma vzájemně motivujeme k lepším výkonům a jak naše společná večeře není svíčková se šesti, ale proteinový drink a salát po pořádném tréninku.
Ta představa mě pálí. Uvědomil jsem si, že jsem si nevybral partnerku podle srdce nebo zájmů, ale podle svého strachu. Bál jsem se neúspěchu s „bohyní“, tak jsem zvolil „jistotu“.
Dnes už vím, že „jiná liga“ neexistuje. Jsou jen lidé, kteří se odváží, a ti, kteří zůstanou sedět na střídačce. Já sedím na gauči a budu toho už navždycky litovat.
Cítíte, že byste chtěl ve svém současném životě udělat nějakou změnu, nebo už jste se s tímto stavem definitivně smířil?
