První sex jsem „nadopoval“. Teď se bojím návratu ke svému standardu

Sedím v obýváku, koukám na svoji přítelkyni, která si v kuchyni spokojeně prozpěvuje, a v hlavě mi tiká bomba. Jsem obětí vlastního úspěchu. Tedy, abych byl přesný, úspěchu jedné malé modré tabletky, kterou jsem si vzal před naším prvním společným večerem.

Moje historie v ložnici byla do té doby spíš smutná groteska. S bejvalkou to byl v podstatě sprint – než se člověk stačil rozkoukat, bylo po všem. Minuta byla považována za státní svátek a já se s každým dalším pokusem propadal hlouběji do stresu, že prostě „nejsem chlap“. Když jsem poznal ji, věděl jsem, že tohle nechci pokazit. Chtěl jsem být ten alfa samec, o kterém se píše v románech.

Srdce mi bušilo až v krku, když jsem si tu pilulku bral. Byla to pojistka. Chtěl jsem, aby ten první romantický večer byl dokonalý. A taky že byl. Proměnil jsem se v mašinu. Půlhodinový maraton, během kterého jsem měl pocit, že ovládám čas i prostor. Oba jsme byli v sedmém nebi, happy ending jak z filmu. Viděl jsem jí na očích tu fascinaci a spokojenost. „Ty jsi neuvěřitelný,“ zašeptala tehdy.

V tu chvíli jsem se dmul pýchou. Jenže ta pýcha mi vydržela přesně do druhého dne ráno, kdy mi došlo, co jsem vlastně udělal.

Nasadil jsem si totiž laťku tak vysoko, že na ni bez žebříku a chemie prostě nedosáhnu. Moje přítelkyně teď žije v tom, že tohle je můj standard. Že pokaždé, když zhasneme, nastane třicetiminutová symfonie. Jenže já vím, že bez té pilulky jsem zpátky na své pověstné minutě.

Každý další večer je teď pro mě hra o nervy. Když se ke mně přitulí a já vidím ten její očekávající pohled, polije mě studený pot. Bojím se, že když do toho půjdeme „naostro“ a bez podpory, skončí to dřív, než ona si vůbec stačí uvědomit, že jsme začali. Ten kontrast mezi „půlhodinovým bohem“ a „minutovým střelcem“ je prostě moc velký.

Mám teď dvě možnosti a ani jedna není zrovna med. Buď budu dál nenápadně polykat chemii a modlit se, aby mi nedošly zásoby nebo mi nevybuchlo srdce, nebo budu muset jít s pravdou ven. Přiznat, že jsem u toho prvního sexu „trochu podváděl“, protože jsem se jí chtěl za každou cenu líbit a bál jsem se, že mě její blízkost odrovná během vteřiny.

Zatím v kapse žmoulám zbytek platíčka a přemýšlím, jak z toho vybruslit se ctí. Je to ironie – chtěl jsem vypadat jako hrdina, a místo toho jsem teď vězněm vlastní lži, kterého děsí každé další pozvání do ložnice.