Článek
Byl to večer, který začal přesně tak, jak má správná rozlučka se svobodou vypadat. Můj nejlepší kámoš se loučil s „volností“ a my jsme se rozhodli mu ten poslední večer pořádně osladit. Začali jsme v naší oblíbené hospodě. Piva tekla proudem, panáky lítaly na stůl a nálada stoupala s každým dalším vyprávěným příběhem z mládí.
Kolem půlnoci, když už byl svět vesele rozmazaný a my měli pocit, že nám patří město, padlo to klasické rozhodnutí: „Jdeme do centra!“
Světla velkoměsta a šustění bankovek
Skončili jsme v jednom z těch nablýskaných striptýzových barů. Hudba duněla a my se usadili v boxu s lahví sektu. Všichni se skvěle bavili, kámoš byl nadšený a já, posilněn alkoholem a pocitem, že si musím tenhle večer taky pořádně užít, jsem se rozhodl pro „all-in“.
Oslovila mě jedna z dívek, říkejme jí třeba Vanessa. V tom šeru vypadala naprosto dokonale. Když mi nabídla privátní půlhodinku, neváhal jsem ani vteřinu. Představa divokého sexu v soukromí byla v tu chvíli silnější než zdravý rozum. Vytáhl jsem peněženku, vysázel 6 000 Kč a s vítězoslavným pohledem na kluky jsem se nechal odvést dozadu.
Když tělo řekne „ne“
Jenže realita v soukromém pokojíku byla jiná. Jakmile se za námi zavřely dveře a adrenalin trochu opadl, začala úřadovat ta spousta vypitých piv. Vanessa se snažila. Opravdu se snažila. Předvedla všechno, co bylo v jejím profesionálním repertoáru, ale moje „nádobíčko“ se rozhodlo pro totální stávku.
Bylo to, jako by se můj organismus po tom celodenním maratonu přepnul do úsporného režimu. Marnost nad marnost.
„Hele, v klidu,“ usmála se na mě po chvíli, když viděla můj zoufalý výraz. „To se stává častěji, než si myslíš. Nechceš si radši sednout?“
20 minut o smyslu života
Zbytek času, tedy dobrých 20 minut, jsme strávili prostým povídáním. Seděl jsem tam v tom červeném přítmí polonahý a Vanessa, která si přes sebe hodila župánek, mi vyprávěla o tom, jak studuje dálkově management a jak jí leze na nervy její spolubydlící, co nikdy nemyje nádobí. Já jí zase na oplátku svěřil, že mám strach, jestli se po svatbě s kámošem budeme vídat stejně často jako dřív.
Byla to nejdražší psychoterapie mého života. Každá minuta tohohle „vylévání srdíčka“ mě vyšla na tři stovky.
Legenda, která neumírá
Když jsem se po půl hodině vrátil k našemu stolu, kluci na mě hned spustili: „Tak co, ty hřebče? Stálo to za to?“
Moje upřímnost (a zbytek alkoholu v krvi) byla moje zkáza. Přiznal jsem barvu. Od té doby neuplynulo jediné společné pivo, aniž by mi to někdo nepředhodil.
- „Hele, nechceš si jít radši popovídat s obsluhou? Tady máš pětistovku, ať máš aspoň na dvě minuty konverzace,“ rýpe do mě ženich pokaždé, když jdeme kolem striptýzu.
- Další kámoš mi k narozeninám koupil knihu „Jak vést hluboké rozhovory“ s věnováním: „Ušetřím ti 6 litrů.“
- Dodnes jsem v naší partě zapsaný jako „Filantrop“, který chodí do nevěstinců podporovat studentky v jejich kariérním růstu skrze dialog.
Peníze jsou pryč, sex nebyl, ale ta historka je upřímně k nezaplacení. I když by mě v tu chvíli nenapadlo, že za 6 000 Kč získám doživotní titul největšího mluvky v partě.
