Článek
Patříte mezi ty věčné začátečníky, kterým cizí jazyk prostě „neleze do hlavy“? Pokud ano, věřte, že v tom nejste sami. Já jsem byl přesně ten typ. Roky jsem poctivě docházel do jazykových kurzů, platil si rodilé mluvčí, v lavicích základní i střední školy jsem strávil tisíce hodin nad učebnicemi, a přesto byl výsledek žalostný.
Moje znalost angličtiny byla jako hromada rozházených kostek Lega. Měl jsem sice nějakou tu slovní zásobu, znal jsem nepravidelná slovesa (která jsem dokázal vyjmenovat jako básničku), ale jakmile došlo na lámání chleba, nedokázal jsem z těch kostek postavit ani jednoduchou zeď, natož dům. Složit dohromady smysluplnou větu v reálném čase bylo pro mě naprosto nemyslitelné. Když mě na ulici zastavil cizinec a zeptal se na cestu, zmohl jsem se jen na rudnutí a koktání „I don't know“, i když jsem přesně věděl, kudy má jít.
Teorie versus realita
Moje sebevědomí v jazycích bylo na bodu mrazu. Připadal jsem si jako beznadějný případ. Pak ale přišel zlom, který jsem neplánoval. V rámci vysoké školy jsem odjel na Erasmus do Španělska. Ironií osudu jsem nejel pilovat španělštinu, ale doufal jsem, že se tam prostě nějak „ztratím“ v davu. Jenže osud měl jiný plán. Hned první týden na seznamovacím večírku jsem ji uviděl. Jmenovala se Elena, byla z Itálie a naše pohledy se střetly způsobem, který znáte jen z romantických filmů. Byla to láska na první pohled.
V tu chvíli mi to došlo: Pokud s ní chci mluvit, musím použít angličtinu. Žádný jiný společný jazyk jsme neměli.
První kroky (a pády)
Moje první věty směrem k ní nedávaly smysl prakticky vůbec. Pletl jsem časy, pletl jsem rody, a když jsem chtěl říct něco hlubokého, znělo to spíš jako pokyny z manuálu k pračce. „I go… you beautiful… heart“, byla úroveň, na které jsem začínal. Ale Elena byla trpělivá. Smála se mým chybám ne proto, že by se mi posmívala, ale protože ji ta moje upřímná snaha okouzlovala.
Najednou jsem měl ten největší motor na světě – motivaci. Už jsem se neučil angličtinu kvůli zápočtu nebo kvůli lepšímu místu v životopise. Učil jsem se ji proto, abych jí mohl říct, jak se cítím. Abych jí mohl vyprávět o svém dětství a rozuměl jejím vtipům.
Zázrak v hlavě
A pak se začalo dít něco neuvěřitelného. Jak dny plynuly a my jsme spolu trávili každou volnou chvíli, v mé hlavě se začaly otevírat zásuvky, o kterých jsem si myslel, že jsou navždy zamčené. Ta „zapomenutá“ slovíčka ze základky, ty poučky o předpřítomném čase, které mi v lavici nedávaly smysl – najednou to všechno začalo zapadat do sebe. Mozek přestal angličtinu vnímat jako nepřítele a začal ji brát jako nástroj k přežití mého nového vztahu.
Zpočátku to se mnou bylo těžké. Často jsem mlčel, protože jsem v hlavě překládal každé slovo z češtiny. Ale s Elenou jsem se cítil bezpečně. Strach z chyby, ten největší zabiják učení, se rozplynul. Začal jsem mluvit. Hodně. Špatně, ale mluvil jsem.
Cesta k plynulosti
Po Erasmu přišla zkouška ohněm, vztah na dálku. Následovaly měsíce nekonečných telefonátů. Hodiny a hodiny na Skype a WhatsAppu. Když s někým mluvíte tři hodiny v kuse přes telefon, nemůžete se pořád soustředit na gramatiku. Prostě jen mluvíte. A to byl ten definitivní impulz. Moje „školní“ angličtina se transformovala v něco živého.
Dnes, po několika letech, je náš vztah stále pevný a moje angličtina se konečně dostala na úroveň, o které se mi dříve ani nesnilo. Rozumím téměř všemu – filmům, podcastům i složitým debatám. Není to sice žádná „manažerská“ nebo akademická angličtina plná škrobených výrazů. Je to naše „domácí“ angličtina. Je plná našich vlastních vtipů, kompromisů a emocí. Ale je plynulá, je autentická a hlavně – funguje.
Moje rada pro vás? Pokud vám angličtina nejde, možná jen nemáte ten správný důvod ji používat. Nehledejte ho v učebnicích. Hledejte ho v lidech, v cestování nebo v zájmech, které milujete. Jazyk není cíl, je to jen most k ostatním lidem. A když ten most opravdu potřebujete přejít, vaše nohy (nebo spíš váš mozek) už si cestu najdou.
