Článek
V moderních příručkách o managementu se dočtete o efektivitě, agilním řízení a orientaci na výsledek. Realita mnoha českých kanceláří je však často zakonzervovaná v minulém století. Tam totiž stále vládne jedno nepsané pravidlo: Kdo neodchází z práce za tmy, ten nepracuje dost. Já jsem si toto pravidlo vyzkoušel na vlastní kůži a zjistil jsem, že cesta k uznání nevede přes pot a slzy, ale přes vhodně zvolený filmový žánr a trpělivost.
Srážka s realitou: Osm hodin a dost
Do firmy jsem nastoupil s naivním přesvědčením, že práce je směnný obchod. Já nabídnu své schopnosti, soustředění a osm hodin času, zaměstnavatel mi za to vyplatí dohodnutou odměnu. Moje pracovní morálka byla vysoká. Úkoly jsem plnil v termínu, projekty pod mým vedením šlapaly jako hodinky a v pět odpoledne jsem s čistým štítem odcházel domů žít svůj soukromý život.
Jenže v očích mé šéfové jsem byl neviditelný, nebo hůř, byl jsem vnímán jako někdo, komu chybí ambice. Moje šéfová totiž vyznávala náboženství přesčasů. V jejím světě nebyl dobrý zaměstnanec ten, kdo má hotovo, ale ten, kdo v devět večer s povzdechem odesílá poslední e-mail.
Kolegové tuto hru přijali. V kanceláři se běžně zůstávalo do sedmi, do osmi, někdy i déle. Když jsem procházel kolem jejich stolů při svém odchodu, cítil jsem v zádech jejich pohledy. Byl to mix tiché závisti a hlasitého odsouzení. Já měl nula přesčasových hodin. Oni desítky. A to byl v očích vedení ten jediný podstatný rozdíl.
Jemný nátlak a umění manipulace
Netrvalo dlouho a začalo to „mezi čtyřma očima“. Šéfová si mě začala zvát na pravidelné schůzky. Nebyly to schůzky o mých výsledcích, ty byly v pořádku. Byly to schůzky o pocitech.
„Víte, my tady táhneme za jeden provaz,“ říkávala a významně přitom listovala docházkovým systémem. „Vidím, že kolega Novák tu minulý týden nechal srdce, má čtyřicet hodin přesčasů za měsíc. U vás vidím nulu. Máte pocit, že dáváte firmě maximum?“
Moje argumentace byla logická, ale marná. Vysvětloval jsem, že svou práci stíhám v pracovní době a že volný čas potřebuji k regeneraci, abych byl druhý den opět efektivní. Dívala se na mě, jako bych mluvil cizím jazykem. Pro ni byl čas strávený v budově přímým ukazatelem loajality. Pokud neodcházím vyčerpaný, zřejmě se flákám.
Strategický ústup: Když se systém obrátí proti sobě
Po několika měsících, kdy se atmosféra stávala neúnosnou a moje prémie byly v ohrožení jen kvůli „chybějící angažovanosti“, jsem se rozhodl pro experiment. Pokud systém vyžaduje mou fyzickou přítomnost, ale nezajímá ho můj reálný výstup po páté hodině, dostane, co chce.
Našel jsem onen pověstný kompromis. Přestal jsem se snažit vysvětlovat hodnotu volného času a začal jsem v práci trávit více času. Ale s jedním podstatným rozdílem: moje reálná práce skončila s úderem osmé odpracované hodiny.
Když se kancelář kolem osmnácté hodiny začala vyprazdňovat a zbyli tam jen ti nejvytrvalejší „srdcaři“, nastala moje chvíle. Otevřel jsem si skrytý panel v prohlížeči nebo vytáhl mobil. Zatímco šéfová obcházela kancelář, aby zkontrolovala, kdo ještě bojuje na frontě byznysu, já jsem se nořil do hlubin kinematografie.
Rok ve znamení Oscarů a mobilního gamingu
Moje pracovní nasazení po páté odpoledne vypadalo následovně:
- Pondělky: Historická dramata. Ta jsou dlouhá, často mají přes tři hodiny, což mi zajistilo solidní základ pro týdenní statistiku.
- Úterky a středy: Seriálové maratony. Díky nim mi utekly večery, kdy jsem „oficiálně“ ladil detaily fiktivních projektů.
- Čtvrtky: Intenzivní hraní mobilních her. Strategie byly nejlepší, vypadalo to, že se soustředím na monitor, přičemž jsem jen plánoval útok na nepřátelskou základnu.
Šéfová byla nadšená. Občas prošla kolem, viděla mě, jak se zamyšleně mračím do monitoru (ve skutečnosti jsem jen přemýšlel nad dějovým zvratem ve filmu), a uznale pokývala hlavou. Konečně jsem byl jedním z nich. Konečně jsem byl „pracovitý“.
Triumf absurdity
Na konci měsíce se stal zázrak. Můj výkaz svítil červeně, měl jsem padesát hodin přesčasů. Reálně jsem neudělal ani minutu práce navíc, ale pro firmu jsem se stal hrdinou.
Na další schůzce mě šéfová téměř objala. „Vidíte, že to jde! Jsem na vás opravdu hrdá. Cítím z vás tu novou energii a chuť pracovat. Je vidět, že jste si moje rady vzal k srdci a že vám na firmě záleží. Jen tak dál!“
Seděl jsem tam, v duchu si přehrával scény z filmu, který jsem dokoukal předchozí večer, a uvědomil si tu strašlivou pravdu: Tato firma nechce mé výsledky. Chce mou oběť. A já jim ji dal v podobě času, který jsem sice mohl strávit doma, ale strávil jsem ho zábavou v kancelářské židli za peníze zaměstnavatele.
Lekce z korporátního divadla
Tento příběh může znít úsměvně, ale ve skutečnosti je to smutná diagnóza stavu mnoha pracovišť. Management, který neumí měřit výkon jinak než časem, motivuje lidi k tomu, aby se stali herci. Já jsem se naučil, že vyhrát nad nesmyslným systémem nevyžaduje revoluci, ale dobré předplatné na streamovací službě.
Dnes už v té firmě nejsem. Našel jsem si místo, kde se měří to, co odevzdám, a ne to, jak dlouho mi svítí lampička na stole. Ale kdykoliv vidím někoho, kdo se chlubí stovkami přesčasů, musím se v duchu usmát a položit si otázku: „A co jsi u toho sledoval za film ty?“
