Článek
Někdy si připadám jako cestovatel v čase, který omylem vystoupil na špatné zastávce. Moje kancelář vypadá pořád stejně – stoly, počítače, kávovar – ale vzduch v ní jakoby ztuhnul. Je v něm cítit taková ta moderní, sterilní opatrnost. Já tomu říkám „doba vaječných skořápek“. Člověk musí našlapovat strašně opatrně, aby pod ním něco nekřuplo.
Jsem boomer. Pro moje kolegyně, které nosí v uších bezdrátová sluchátka a v obědové krabičce něco, co vypadá jako jetel s quinoou, jsem v podstatě fosilie. A ta fosilie má jeden zásadní problém: mluví jazykem, který se mezitím stal ilegálním.
Ticho po výbuchu
Včera to začalo nevinně. Kolegyně Lenka si povzdechla, že jí zase nejde otevřít sklenice s okurkami, co si přinesla k jídlu. Chtěl jsem být za kavalíra, ale taky trochu vtipálek, jak jsme byli zvyklí. Tak jsem jí tu sklenici podal otevřenou a s mrknutím dodal:
„Tady máš, Leni. Víš, proč mají ženy u dřezu tak velká zrcadla? Aby měly pocit, že v té kuchyni nejsou samy, když se jim nedaří otevřít zavařeninu.“
Čekal jsem, že se uchechtne a prohodí něco o mém pupku. Tak by to proběhlo v roce 1998. Jenže v roce 2026? Lenka se na mě podívala, jako bych jí právě do té quinoy hodil špaček od cigarety. „Karle, to je tak neuvěřitelně dehonestující,“ řekla klidným, ale smrtícím hlasem. „Tvoje vnímání ženské role v domácnosti je fakt zaseknuté v padesátkách.“
Zůstal jsem tam stát s tou sklenicí v ruce jako idiot. Chtěl jsem jí říct další ze svých oblíbených:
„Hele, nebuď smutná. Víš, proč ženy nepotřebují hodinky? Protože na sporáku jsou hodiny taky.“
Ale včas jsem zabrzdil. Došlo mi, že jedna další věta a jdu se balit.
Humor jako bitevní pole
Moje generace brala humor jako sport. Špičkovali jsme se. Chlap dostal čočku za to, že je líný a nešikovný, ženská za to, že moc mluví nebo neumí parkovat. Nikdo si to nebral osobně. Byla to taková tichá dohoda – všichni jsme v tom spolu, život je pes, tak se mu pojďme vysmát.
Dneska je humor chirurgie. Mladší kolegové mají kolem sebe neviditelný plot s nápisem „Zákaz vstupu“. Každý vtip o blondýnkách je misogynie. Každý vtip o tlouštících je body shaming. Dokonce i tenhle můj starý šlágr:
„Proč mají ženy svatební šaty bílé? Aby ladily s ledničkou, pračkou a sporákem.“
Ten už raději neříkám ani v kuchyňce, když tam nikdo není. Mám pocit, že i ten kávovar by mě mohl nahlásit na centrálu.
Svět bez nadsázky
Nejsmutnější na tom je, že ty holky jsou vlastně fajn. Jsou chytré, makají, jsou efektivní. Ale postrádají tu vrstvu hroší kůže, kterou jsme měli my. My jsme se neuráželi, my jsme útočili vtipem zpátky. Když jsem kolegyni v roce 2005 řekl, že by měla mít v kuchyni postel, aby to neměla k práci daleko, odpověděla mi, že já bych měl mít postel v hospodě, abych ušetřil za taxi. A bylo to v pohodě. Byli jsme parťáci.
Dneska se parťáctví nahradilo „respektem“. Jenže ten jejich respekt mi přijde hrozně studený. Je to jako žít v knihovně, kde se smí jen šeptat a jen o schválených tématech.
Někdy si říkám, jestli jim není líto, že berou všechno tak vážně. Jestli je nevyčerpává být pořád v pozoru a hlídat, jestli někdo nepoužil nevhodné zájmeno nebo stereotypní přirovnání. Pak ale vidím, jak se vesele smějí něčemu na mobilu – pravděpodobně videu, kde někdo upadne na banánové slupce (pokud to tedy není bráno jako výsměch lidem s poruchou rovnováhy).
Poslední šichta klauna
Tak tu sedím, piju kafe a mlčím. Jsem jako starý partyzán v lese, který ví, že válka skončila, ale on pořád odmítá složit zbraně – v mém případě sbírku vtipů z časopisu Dikobraz.
Možná mají pravdu. Možná je čas odložit tyhle „fóry“ do kompostu dějin. Ale stejně si neodpustím ten pocit, že se světem, kde se nesmí říct, že žena patří ke sporáku (i když je to jasná hovadina), odešla i kupa legrace a lidské uvolněnosti.
Zítra se mě jedna z nich určitě zeptá, jak se mám. A já místo toho, abych řekl: „Jako bůh – nikdo mě neposlouchá a všichni ode mě něco chtějí,“ raději jen kývnu a řeknu: „Mám se v rámci svých možností optimálně, děkuji za optání.“
Protože to je jediný způsob, jak v tomhle novém světě přežít a nedostat padáka.
