Článek
Halenkovice pro mě vždycky byly synonymem bezpečí. To místo na Moravě, kde se všichni známe, kde se zdravíme na návsi a kde život plyne tak nějak pomaleji a poctivěji. Když jsem v televizi nebo na internetu zahlédla zprávy o únosech nebo přepadeních, vždycky jsem si říkala: „To je strašné, ale u nás se to stát nemůže.“ Žila jsem v přesvědčení, že tyhle horory patří do anonymních velkoměst, do Prahy nebo do zahraničí.
Dnes už si to nemyslím.
Zpráva o únosu kluka přímo u nás v obci mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Ten pocit bezpečí, který jsem si roky budovala, se sesypal jako domeček z karet během pár minut. Najednou ty známé uličky, kudy chodím každý den na nákup, vypadají jinak. Každé cizí auto, které projede kolem, ve mně vyvolává úzkost.
Konec dětské svobody?
Moje děti byly zvyklé na určitou volnost. Pustit je samotné do školy nebo na hřiště pro mě bylo přirozené – vždyť jsme na vesnici, tady se přece nic neděje. Ale od té tragické události se všechno změnilo.
- Konec samostatných cest: Do školy už děti samotné nepouštím. I když je to jen kousek, strach je silnější než snaha o jejich samostatnost.
- Mobil jako pupeční šňůra: Pokud jdou ven na zahradu nebo kousek před dům, musí mít u sebe nabitý mobilní telefon.
- Neustálá kontrola: Nastavila jsem si v hlavě vnitřní budík. Každou půlhodinu je kontroluji. Musím je slyšet, musím je vidět, musím vědět, že jsou v pořádku.
Morava už není tou nedobytnou pevností
Vždycky jsme si zakládali na tom, že jsme tady na moravské vesnici jiní. Že držíme pospolu a zlo k nám má cestu uzavřenou. Tato událost mi ale drsně připomněla, že zlo si nevybírá podle PSČ ani podle toho, jak milé sousedy máte.
Možná mě někdo označí za úzkostlivou matku, možná mi někdo řekne, že to přeháním a nenechám děti dýchat. Ale po tom, co se stalo, prostě nemůžu jinak. Ta nevinnost a pocit, že se nám nic nemůže stát, jsou pryč. A myslím, že nejsem v Halenkovicích jediná, kdo teď večer zamyká dveře na dva západy a s obavami vyhlíží své děti, i když se opozdí jen o minutu.
