Článek
Vybrat si první zaměstnání se mi zdálo jako klíčový moment, a tak jsem pečlivě zvažoval každou nabídku. Nakonec jsem se nechal zlákat jednou, která slibovala nejen zajímavou pozici technologa ve výrobní firmě, ale také nečekaný bonus: kancelář plnou kolegyň. Byl jsem jediný muž v celém oddělení.
„Sen každého muže!“ říkal jsem si s úsměvem, když jsem poprvé vcházel do prosklené kanceláře, kde se mísil lehký parfém s vůní kávy. Vypadalo to idylicky. Pohledné, milé, usměvavé kolegyně. Já, mladý inženýr, uprostřed tohoto rozkvetlého hájemství.
Pohádka se mění v thriller
První měsíc byl skvělý. Kolegyně byly nápomocné, učil jsem se rychle a cítil jsem se jako důležitá součást týmu. Ale pak se začaly dít věci. Pomalu, nenápadně, ale neúprosně.
Ženský kolektiv má dynamiku, kterou jsem jako absolvent VŠ studující technický obor neměl šanci poznat. Začaly se objevovat nečekané a dramatické výkyvy nálad. Jeden den smích, žertování a společný oběd, druhý den ticho, zamračené obličeje a napětí tak husté, že by se dalo krájet.
Můj pracovní život se brzy proměnil ve špionážní hru. Před každou otázkou, před každým dotazem na pracovní postup, jsem musel provést rychlé zhodnocení „atmosféry“. Kdo se právě s kým baví? Kdo má zrovna „svůj den“? Měl jsem až fyzický strach se zeptat na banální technickou věc, abych se netrefil do špatné konstelace hvězd, která by vyvolala nečekanou slovní přestřelku nebo chladnou reakci.
Abych se vyhnul jakémukoli potenciálnímu konfliktu nebo nepříjemné interakci, zavedl jsem si striktní pravidlo: Dělám si jen svoje. A když už práce nebyla, raději jsem ji předstíral. Hledání v technické dokumentaci, studování norem, nekonečné zírání do Excelu. Hlavně vypadat zaneprázdněně a neangažovaně v jakékoliv konverzaci. Do „holčičích“ rozhovorů o víkendech, partnerech a nakupování jsem se raději nepouštěl. Ticho byla moje nejlepší obranná strategie.
Osvobozující rozhovor
Po zhruba šesti měsících mého tichého utrpení mě zavolala šéfová. Měl jsem obavy, že se něco děje, že si všimla mého staženého chování. Usedl jsem a připravil se na kritiku.
Místo toho se mi upřímně podívala do očí a řekla: „Podívejte, poslední tři měsíce mě šíleně bolí hlava. Je to nesnesitelné. Doufám, že jste si moji špatnou náladu nebral osobně.“
V tu chvíli se mi v hlavě propojilo to, co jsem jen tušil. Ta nepříjemná, chladná atmosféra, která občas panovala, měla svůj původ ve stresu a problémech, které se táhly kanceláří. Ale stejně to neomlouvalo to, jakým způsobem se to projevovalo. Na jednu stranu mi ten rozhovor ulevil, protože jsem nebyl příčinou problému, na druhou stranu mě utvrdil v tom, že to takhle dál nejde.
Jelikož to byla moje první práce po vysoké škole, chtěl jsem vydržet alespoň rok, abych si udělal nějaký „zápis“ do životopisu. Stanovil jsem si cíl. Přesně 365 dní.
Přesně po roce, na den přesně, jsem podal výpověď.
Ponaučení pro zbytek kariéry
Od té doby uběhlo mnoho let a vystřídal jsem několik firem a pozic. A všude to bylo skvělé. Skvělé týmy, rozumné vztahy, férové jednání. Většinou to byly kolektivy smíšené, někdy s mírnou převahou mužů, jindy žen, ale nikdy už ne čistě ženský kolektiv.
Moje první zkušenost mě naučila tolik, že jsem se rozhodl, že se čistě ženským oddělením už raději vyhnu. Vím, že moje zkušenost je jen jedna, a ne všechny čistě ženské kolektivy musí být takto dynamicky náročné. Ale já jsem si z toho odnesl jedno: V práci chci pracovat, ne hrát emoční šachy a předstírat zaneprázdnění.
P.S.: Naštěstí se mi podařilo najít ideální rovnováhu. Kancelář s muži i ženami, kde je profesionální přístup na prvním místě a nálady se řeší spíše nad šálkem kávy než tichou sabotáží. A to je, věřte mi, opravdový sen každého pracujícího.
