Článek
Sedíme u stolu. Světlo svíček tančí na naší večeři. Moje žena je krásná. Směje se. Vzpomínáme na dovolenou. Cítím tu známou jiskru, tu tichou pozvánku k intimitě, která přijde později. Většina mužů by se těšila. Já? Já cítím úzkost.
V tu chvíli se celá romantická scéna rozplyne. Můj mozek začne fungovat jako chladný kalkulátor. „Je čas. Musím si jít ‚vyčistit zuby‘.“
Potichu se zvedám. V koupelně otevírám skříňku, která je mým osobním trezorem. Uvnitř leží malé, barevné pilulky. Můj drahý, tajný spojenec. Polknu jednu a zapiju ji vodou, snažím se, aby to nebylo slyšet. Vím, že teď mám asi 45 minut na to, aby chemie dohnala to, co selhává v mé hlavě a v mém těle.
Zeď z mlčení
Erektilní dysfunkce. Jak banální, a přitom jak devastační slova. Už celé roky s tímto problémem bojuji, a celé roky nevím, jak o něm mluvit. Jak se má muž přiznat milované ženě, že jeho tělo, jeho základní mužská funkce, zkrátka nefunguje?
Představa, že jí to řeknu, je paralyzující. Strach, že uvidím v jejích očích zklamání, lítost, nebo, nedej bože, nechuť, je nesnesitelný. A tak mlčím. Vybral jsem si cestu drahého a riskantního tajemství.
Cena za iluzi
Každý měsíc si musím „doplnit zásoby“. Kvalitní sexuální život, založený na chemickém zajištění, není levná záležitost. Měsíčně mě to stojí okolo 1500 Kč. Jsou to peníze, které bychom mohli utratit za pěkný víkend, za dárky. Místo toho je utrácím za utajení, za to, abych mohl hrát roli muže, kterým bych chtěl být.
Je to koloběh, ze kterého nemohu vystoupit. Představa, že se pilulky vzdám a zkusím to „po staru“, vyvolává takovou úzkost z možného selhání, že raději sáhnu po tobolce. Ta malá modrá pilulka je jako záruční list, jako pojistka proti trapnému tichu a zklamání v posteli.
Co kdyby věděla?
Někdy, když už usínáme, přemýšlím, jestli si toho nevšimla. Vždyť to musí být divné, že jsem „připravený“ jen tehdy, když se předtím záhadně zdržím v koupelně.
Kdyby to věděla, možná by mi pomohla. Možná by to bylo snazší. Možná by mi řekla, že mě miluje i bez ohledu na to.
Ale to jsou jen hypotézy. Realita je taková, že stud je silnější než láska. Stud je diktátor, který mi nařizuje mlčet.
Takže dál žiju s tímto tichým břemenem. Platím vysokou cenu za udržení iluze normálnosti. Pilulky sice řeší problém aktuálně, ale neřeší to, co se děje uvnitř mě – pocit viny a osamělosti, který je hlubší a bolestivější než samotná dysfunkce.
A pravděpodobně to tak už zůstane. Mé tajemství si odnesu do hrobu.
