Článek
Láska je na začátku slepá, hluchá a trestuhodně naivní. Když mi Adam po měsíci chození s úsměvem řekl: „Lásko, teď už máš mě, takové ty krátké sukně už vlastně nebudeš potřebovat, ne? Chci tě mít jen pro sebe,“ brala jsem to jako projev nejvyšší náklonnosti. V mých očích to nebyl varovný signál, ale roztomilá žárlivost, důkaz toho, jak moc mě zbožňuje. Zasmála jsem se, políbila ho a v duchu si pomyslela, jaké mám štěstí, že jsem našla někoho, komu na mně tak záleží.
Jenže hranice mezi ochranitelským gestem a majetnickým pudem je tenká jako nitka na mých oblíbených hedvábných šatech. A Adam tu nitku nepřetrhl, on ji rituálně spálil.
Den, kdy zmizelo moje „já“
Bylo to úplně obyčejné úterý. V práci jsem měla náročný den, šéf byl na zabití a jediné, na co jsem cestou domů myslela, byla horká vana a sklenka vína. Těšila jsem se na klid domova, na bezpečí, které měl náš společný byt představovat. Když jsem otočila klíčem v zámku, v bytě bylo ticho, jen z obýváku se ozývalo tlumené hučení televize.
„Ahoj,“ zavolala jsem, ale odpověď byla strohá. Adam seděl na pohovce, v tváři ten svůj nečitelný výraz, který jsem se za posledních pár měsíců naučila podvědomě sledovat.
Šla jsem se převléknout do ložnice. Otevřela jsem skříň a v tu chvíli se mi zastavilo srdce. Moje ruka automaticky hmátla do levého rohu, tam, kde vždycky visely moje smaragdové šaty s odhalenými zády. Ty, ve kterých jsem se cítila jako bohyně. Nebyly tam. Zmateně jsem zamrkala a podívala se na polici s tričky. Moje oblíbená tílka s krajkou, crop-topy, minisukně, které jsem nosila k vysokým botám… všechno bylo pryč.
Místo barev a odvážných střihů na mě zíraly prázdné věšáky a úhledně složené „vhodné“ svetry.
„Adame?“ vydechla jsem, hlas se mi třásl šokem i nastupujícím vztekem. „Kde jsou moje věci?“
Vešel do ložnice s klidem, který mě děsil víc než křik. „Udělal jsem ti laskavost, miláčku. Probral jsem ten tvůj šatník. Sama jsi říkala, že v tom vypadáš jako někdo, kým už nejsi. Jsi zadaná žena, moje žena. Nepotřebuješ, aby na tebe cizí chlapi zírali jako na kus masa v řeznictví.“
Výbuch nahromaděné hořkosti
V tu chvíli mi to došlo. Ta „sranda“ na začátku vztahu nebyla vtip. Byl to projekt. Adam si mě nechtěl vzít takovou, jaká jsem, on mě chtěl vytesat k obrazu svému. Chtěl mě obrat o všechno, co vyčnívalo, co poutalo pozornost, co vyzařovalo sebevědomí.
„Ty jsi je vyhodil?“ vykřikla jsem a cítila, jak se mi do očí valí slzy vzteku. „To bylo moje oblečení! Moje peníze! Moje rozhodnutí, co si vezmu na sebe!“
„Bylo to nedůstojné,“ odsekl a jeho hlas ztvrdl. „Dělala jsi nám ostudu. Pokud mě miluješ, tak ti na nějakých hadrech nebude záležet. Pokud mě miluješ, pochopíš, že to dělám pro nás.“
Ta věta „pokud mě miluješ“ byla jako facka. Byla to emocionální vydírání v té nejčistší podobě. Najednou jsem před sebou neviděla muže, kterého jsem milovala, ale cizince, který si plete partnerství s vlastnictvím. Viděla jsem člověka, který se bojí mé svobody natolik, že mi musí vykrást skříň, aby mě udržel pod kontrolou.
Hádka, která následovala, byla ničivá. Létala slova o důvěře, o nerespektování, o hranicích. Adam křičel, že jsem nevděčná, že se o mě stará. Já jsem křičela, že mi právě ukázal, jak málo mě zná. Protože ty šaty nebyly jen „hadry“. Byly symbolem mé radosti ze života, mé ženskosti a především mé samostatnosti.
Konec jedné iluze
Když se bouře trochu uklidnila a on uraženě odešel z bytu, aby mě „nechal vychladnout“, sedla jsem si na postel a dívala se do té poloprázdné skříně. Cítila jsem se ponížená, jako malé dítě, kterému rodiče sebrali hračku, protože si s ní hrálo příliš divoce. Ale pak se ten pocit ponížení změnil v něco jiného. V absolutní jasno.
Uvědomila jsem si, že člověk, který nerespektuje vaše oblečení, nebude časem respektovat ani vaše názory, vaše přátele a nakonec ani vaše sny. Dnes to byly sukně, zítra by to byl zákaz chodit na kávu s kamarádkami a pozítří nucená výpověď z práce, „protože tam je moc chlapů“.
Neztrácela jsem čas. Vytáhla jsem kufr a začala do něj házet to málo, co mi nechal. Moje ruce se už netřásly. Pocity viny, které se do mě snažil zasít, zmizely. Nahradila je ledová jistota.
Když se Adam po hodině vrátil, očekával pravděpodobně plačtivou omluvu a smíření. Místo toho mě našel v předsíni s botami na nohou a klíči v ruce.
„Co to děláš?“ zeptal se nevěřícně.
„Odcházím, Adame,“ řekla jsem klidně. „Měl jsi pravdu v jedné věci. Některé věci už opravdu nebudu potřebovat. Ale nejsou to ty sukně. Jsi to ty.“
Zavřela jsem za sebou dveře a s každým schodem dolů jsem se cítila lehčí. Moje šaty byly sice v popelnici nebo bůhvíkde, ale moje hrdost byla zpátky. A tu si, na rozdíl od minisukně, nikým nenechám vzít.
