Článek
Tento rozhovor se odehrává v polozasypaném sklepě rozstříleného domu několik kilometrů od frontové linie v doněckém sektoru. Venku je slyšet tlumené dunění dělostřelectva. Třicetiletý Serhij, před válkou softwarový inženýr z Kyjeva, nyní operátor bezpilotních letadel (FPV), si právě čistí brýle pro virtuální realitu.
Rozhovor s dronařem: Mezi nebem a bahnem
Tazatel: Serhiji, jak dnes vypadá váš běžný den? Lidé si často představují dronaře jako někoho, kdo sedí v bezpečí s ovladačem v ruce, ale realita je asi jiná, že?
Serhij: (pousměje se) V bezpečí? To je mýtus prvních měsíců války. Dnes je operátor dronu prioritním cílem číslo jedna. Jakmile vzlétnete, jejich elektronický průzkum vás zaměří. Máme na sbalení a ústup sekundy, ne minuty. Můj den začíná kontrolou signálu, pájením kontaktů na čínských součástech a nekonečným čekáním na „okno“, kdy nefouká příliš silný vítr a není zapnutá ruská rušička. Jsme oči armády, ale taky lovná zvěř.
Tazatel: Mluvíte o ruských rušičkách. Jak hodnotíte současnou sílu nepřítele? Na začátku se o ruské armádě mluvilo s despektem, ale teď se zdá, že se adaptovali.
Serhij: Musíme si nalít čistého vína a přestat je podceňovat. Rusko je obrovský, těžkopádný, ale nesmírně silný stroj. Mají víc lidí, víc dělostřelectva a bohužel se velmi rychle učí. Jejich systémy elektronického boje (REB) jsou momentálně jedny z nejlepších na světě. Jsou jako medvěd, kterého jsme sice střelili do nohy, ale on se vzteky naučil používat nástroje.
Mají obrovskou převahu v „mase“. Když my ztratíme drona, bolí nás to finančně i logisticky. Oni jich mají tisíce. Někdy je to frustrující – ničíme jejich techniku po desítkách, ale oni prostě přitáhnou další ze skladů za Uralem. Je to boj kvality proti nekonečné kvantitě.
Tazatel: To zní vyčerpávajícím způsobem. Kde v tom všem hledáte optimismus? Co vás drží nad vodou, když vidíte tu přesilu?
Serhij: (podívá se na svůj dron polepený dětskými nálepkami) Drží mě vědomí, že jsme efektivnější. My nebojujeme proto, že chceme zabíjet, ale proto, že nemáme jinou možnost. To je obrovský psychologický rozdíl.
Můj optimismus pramení z naší vynalézavosti. Rusové mají továrny, my máme tisíce dobrovolníků v garážích. Když oni změní frekvenci rušení, našim klukům v zázemí trvá dva dny, než vymyslí softwarový patch. Jsme agilní. Vidím tu solidaritu – když mi dojde baterka, vím, že zítra přijde balík od lidí, kteří se složili po deseti hřivnách. To je síla, kterou Rusko nikdy mít nebude. Jejich vojáci bojují za peníze nebo ze strachu. My bojujeme za to, aby moje dcera nemusela mluvit jazykem okupantů.
Tazatel: Změnila vás tato válka osobně? Jak se díváte na svět skrze čočku drona?
Serhij: Vidíte svět jako mapu. Je to zvláštní odosobnění. Vidíte krásnou ukrajinskou step, rozkvetlá pole, a pak se v záběru objeví ohořelý tank. Učí vás to pokoře. Naučil jsem se vážit si maličkostí – teplého čaje, suchých ponožek, nebo toho, že mi zafungoval GPS signál.
Víte, ta realita je tvrdá. Rusko je silnější v hrubé síle. Pokud se na to podíváte čistě matematicky, neměli bychom existovat. Ale my tu pořád jsme. A to je ten zázrak. Každý den, kdy držíme linii, je naše vítězství. Naučil jsem se přijímat, že tahle válka může trvat dlouho. Už nečekám na „konec do měsíce“. Žiju dneškem a tím, co můžu ovlivnit já – svým ovladačem a svými drony.
Tazatel: Jak vypadá váš vnitřní souboj s etikou? Vidíte nepřítele zblízka, v rozlišení, kde mu vidíte do tváře. Je těžší stisknout spoušť, když vidíte člověka, a ne jen tečku na mapě?
Serhij: (Dlouze mlčí) Je to paradox. Čím lepší techniku máme, tím je to osobnější. Když navádíte dělostřelectvo, vidíte jen výbuchy. Když letíte s FPV dronem, jste s tím člověkem až do poslední sekundy. Vidím jeho strach, vidím, jak se snaží utéct.
První měsíc jsem z toho nespal. Pak ale přijde ten moment přijetí reality – vidím ty samé lidi, jak o hodinu dříve stříleli z minometu na naše pozice, kde mám kamarády. V tu chvíli se emoce vypnou. Nejsem vrah, jsem systém protivzdušné a protipěchotní obrany. Musíte si v hlavě vytvořit zeď. Pokud ji nezbouráte, zblázníte se. Ale ano, ten obraz v brýlích s vámi zůstane i po vypnutí baterek.
Tazatel: Často se mluví o nedostatku munice a techniky. Jak moc jste závislí na dobrovolnících oproti státním dodávkám?
Serhij: Upřímně? Bez dobrovolníků bychom tu dnes neseděli. Stát dodává ty „velké věci“, ale tyhle malé drony, ty spotřební „včely“, ty jdou z 80 % z darů. Lidé v Evropě nebo v Kyjevě si myslí, že dron vydrží měsíce. Realita? Průměrná životnost FPV dronu jsou tři lety. Někdy jeden.
Rusko má státní fabriky, které chrlí tisíce kusů měsíčně. My máme „garážovou armádu“. Je to vyčerpávající, neustále prosit o peníze na nové motory nebo baterky, ale zároveň je to naše největší síla. Ta decentralizace znamená, že nás nemohou zničit jedním náletem na továrnu.
Tazatel: Změnil se váš pohled na moderní technologie? Před válkou jste byl programátor, teď je technologie nástrojem zkázy.
Serhij: Totálně. Dřív jsem řešil, jak uživateli zpříjemnit rozhraní aplikace. Teď řeším, jak přelstít algoritmus ruského rušení. Technologie ztratila svou „čistotu“. Vidím v ní jen efektivitu. Ale naučilo mě to i pokoře k analogovému světu. Když selžou všechny satelity a drony, zbude vám jen kompas, papírová mapa a vlastní nohy. Digitální svět je křehký. Stačí jeden silný rušič a jste v době kamenné.
Tazatel: Co je na frontě nejtěžší pro člověka, který byl zvyklý na komfort kanceláře? Je to strach, nebo něco jiného?
Serhij: Strach je přítomný pořád, na ten si zvyknete jako na hluk z ulice. Nejtěžší je ta bezmoc, když vidíte přes kameru drona své kluky v problémech a nemůžete jim pomoci, protože vám zrovna „umřela“ baterka nebo vás zarušili.
A pak je tu ta monotónnost a špína. Lidé vidí akční videa, ale 90 % času je to čekání v mokrém sklepě, opravování drátků zmrzlými prsty a pití hnusného kafe. Ten kontrast mezi high-tech válkou v brýlích a krysami, které vám v noci koušou do bot, je bizarní.
Tazatel: Věříte, že technologie může tuhle válku vyhrát, i když je nepřítel silnější v počtech?
Serhij: Technologie nám dává šanci neprohrát. Ale vyhrát musí lidé. Rusko má víc železa, ale my máme víc inovací. Oni jsou jako řeka – masa, která se valí. My jsme jako jez, který se snaží tu masu usměrnit nebo zastavit.
Pokud budeme mít dostatek dronů a budeme o krok před jejich inženýry, můžeme tu převahu v živé síle vynulovat. Ale vyžaduje to, aby svět pochopil, že tohle není video hra. Každý dron, který nedorazí, znamená ztracený život naší pěchoty. Realita je taková, že Rusko je obr, kterého musíme „ukousat“ miliony malých ran. A já věřím, že na to máme.
Tazatel: Co byste vzkázal lidem v zázemí nebo v Evropě, kteří začínají být z války unavení?
Serhij: Chápu únavu. I my jsme unavení. Smrtelně. Ale únava je luxus, který si nemůžeme dovolit. Pokud my polevíme, ten „silnější soupeř“ se nezastaví u našich hranic. Rusko respektuje jen sílu.
Není to o optimismu z donucení, je to o odhodlání. Možná mají víc tanků, ale my máme víc srdce. A věřte mi, v tomhle sklepě, když se mi podaří zachránit naši pěchotu před útokem díky jednomu malému dronu za pár stovek dolarů, cítím, že jsme neporazitelní. Realita je těžká, ale naděje je technicky vzato taky zbraň. A tu nám nikdo nevyruší.
Tazatel: Děkuji za váš čas, Serhiji. Přeji vám čistý signál a bezpečný návrat.
Serhij: (Nasazuje si brýle a kontroluje anténu) Díky. Jdeme zase do práce. Obloha nepočká.
