Článek
Život je plný nečekaných zvratů, ale někdy, když víte, co chcete, můžete osudu trochu pomoct. U mě to nebyla náhoda, ale spíše pečlivě plánovaná mise, kde se prolínala profesní zodpovědnost s velmi osobními ambicemi. Vše začalo jedním inzerátem na pozici asistentky v našem technickém oddělení.
Prázdná židle a plná hlava nápadů
Naše technické oddělení, ačkoliv bylo plné talentovaných inženýrů a IT specialistů, se potýkalo s klasickým problémem: administrativní chaos. Dokumenty se ztrácely, schůzky se překrývaly a kalendáře byly plné děr. Bylo jasné, že potřebujeme posilu – někoho, kdo by vnesl řád a systém do našeho technického světa. Pozice asistentky byla otevřena a já, jako vedoucí oddělení, jsem dostal na starosti celý náborový proces.
Standardní postup by zahrnoval definování přesných dovedností, testování znalostí kancelářských programů a možná i nějaké psychologické testy. Ale v hlavě mi klíčilo něco jiného. Byl jsem mladý, úspěšný, ale v soukromém životě jsem cítil jistou prázdnotu. Říkal jsem si: „Proč nespojit příjemné s užitečným? Co kdybych našel někoho, kdo by mi nejen pomohl s prací, ale s kým bych si rozuměl i mimo kancelář?“
Můj osobní screening
Místo suchého čtení životopisů, kde se dočtete jen o vzdělání a předchozích zkušenostech, jsem se rozhodl pro netradiční, ale z mého pohledu mnohem efektivnější metodu. Naše inzeráty lákaly spoustu uchazeček, a tak jsem si každou z nich „proklepnul“ na sociálních sítích. Facebook a Instagram se staly mými nejlepšími přáteli.
Nehledal jsem jen profesní zkušenosti. Zajímalo mě, jak vypadají, jaké mají koníčky, jestli mají smysl pro humor, ale hlavně – jestli jsou nezadané. Pár obrázků z dovolené, fotografie s přáteli, komentáře pod příspěvky… to vše mi dávalo mnohem ucelenější obrázek o člověku než sebelepší životopis. Ty, které se mi líbily a u kterých jsem nevypozoroval „závazky“, putovaly na užší seznam. Andrea byla jedna z nich. Její profil vyzařoval energii, eleganci a chytrost. Čerstvá bakalářka z ekonomie, plná elánu a hledající svou první opravdovou práci. Už v tu chvíli jsem cítil, že v ní je něco víc.
Pohovor na hranici služebního řádu
Den D. Andrea přišla na pohovor. A já, jakmile se objevila ve dveřích, věděl, že jsem se trefil do černého. Vypadala přesně jako na fotkách – jenže s živou energií a jiskrou v očích, kterou žádná obrazovka nepřenese. Bylo mi jasné, že další uchazečky jsou zbytečné.
Místo obvyklého, formálního výslechu jsem se rozhodl pro mnohem uvolněnější přístup. Žádná strohá zasedací místnost. Pozval jsem ji na kávu do naší malé firemní kuchyňky, kde panovala příjemná atmosféra. Konverzace plynula přirozeně. Nebavili jsme se jen o práci, ale i o jejích zájmech, studiích a plánech do budoucna.
Během pohovoru jsem ji provedl firmou, ukázal jí naše technické oddělení, představil pár kolegů. Byl to spíš přátelský rozhovor s prohlídkou než klasický pohovor. Neodpustil jsem si ani lehký flirt – pochválil jsem její vkusné oblečení a zkusil pár vtipů. Andrea se smála a bylo vidět, že se cítí uvolněně. Ke konci našeho setkání jsem jí rovnou nabídl pozici. A aby bylo jasno, že ji opravdu chci, přihodil jsem i nadprůměrný plat. Andrea s úsměvem přijala. Cítil jsem v žaludku motýlky – nejen z úspěšného náboru, ale z něčeho mnohem osobnějšího.
Od kancelářských stolů k manželské posteli
Následující měsíc Andrea nastoupila. První týdny a měsíce byly pro oba intenzivní. Jako její vedoucí jsem si ji vzal pod svá křídla. Nešlo jen o zaškolování do firemních systémů a procesů. Snažil jsem se jí předat veškeré své znalosti, odpovědět na každou otázku a být jí k dispozici. Trávili jsme spolu hodně času – u počítače, na obědech, při krátkých kávových pauzách.
Chtěl jsem, aby se cítila komfortně a aby věděla, že jsem tu pro ni. Choval jsem se k ní vždy s maximálním respektem, galantností a pozorností, která v běžném pracovním prostředí není vždy samozřejmostí. Postupně se profesionální bariéra mezi námi začala rozpouštět. Z pracovních diskusí se stávaly osobní rozhovory, z firemních e-mailů soukromé zprávy, a po pár týdnech se naše společné obědy protahovaly do pozdního odpoledne.
Vzpomínám si, jak jsme jednou zůstali dlouho v práci, dokončovali jsme nějaký projekt. Venku už byla tma a kancelář byla prázdná. Povídali jsme si, smáli se a najednou tam bylo to ticho, ten okamžik, kdy oba víte, že se děje něco víc.
Dnes, když se ráno probudím a vedle sebe vidím Andreu, svou manželku, musím se usmát. Ta „pracovní investice“ se vyplatila tisíckrát víc, než jsem kdy čekal. Z netradičního výběrového řízení vzešel nejen skvělý kolega, ale láska mého života a matka mých dětí. Někdy je potřeba jít na věci trochu jinak, aby člověk dostal to, co opravdu chce. A já jsem dostal vše.
