Článek
Tento ušlechtilý cíl, vtělený do Zelené dohody pro Evropu (Green Deal), je morálně chvályhodný a strategicky nezbytný pro budoucnost planety. Ovšem v globálním kontextu stále sílí hlasy varující před paradoxem: snaha o ekologickou spásu by mohla vést k průmyslovému oslabení a úniku klíčové produkce i inovací mimo evropské hranice.
Útěk průmyslu: Drahé povolenky a levná konkurence
Základní problém tkví v nastavení pravidel a nákladů. Evropský průmysl, zatížený přísnými environmentálními regulacemi a především systémem emisních povolenek (ETS), čelí výrazně vyšším provozním nákladům než konkurence ve Spojených státech, Číně nebo Indii.
Zatímco EU vyžaduje dekarbonizaci a investice do drahých nízkouhlíkových technologií, jiné světové ekonomiky často neaplikují srovnatelný tlak. To vede k riziku tzv. „carbon leakage“ (úniku uhlíku), kdy evropské podniky:
- Přesouvají výrobu do zemí s mírnějšími regulacemi, čímž de facto emise jen přesunou, aniž by je globálně snížily.
- Ztrácejí konkurenceschopnost vůči levnějšímu, méně ekologickému dovozu, což ohrožuje pracovní místa a stabilitu celých průmyslových odvětví, jako je ocelářství, chemie nebo automobilový průmysl.
Příkladem je náročný přechod automobilového průmyslu na elektromobilitu, který v současné fázi vyžaduje masivní investice, přináší riziko propouštění v tradičních odvětvích a čelí levnější asijské konkurenci.
Odpověď EU: Zelený protekcionismus a Inovace
Evropská komise si je problému vědoma a snaží se reagovat.
- Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM): Tento mechanismus má za cíl zdanit dovoz z neevropských zemí na základě jejich uhlíkové stopy. Teoreticky by měl vyrovnat cenovou nevýhodu evropských firem, ale v praxi představuje obrovskou administrativní zátěž a riziko obchodních sporů.
- Posun k „Čisté průmyslové dohodě“ (Clean Industrial Deal): Dochází k postupnému posunu důrazu. Místo čisté regulace se Komise snaží více zaměřit na podporu inovací, strategických investic (např. do baterií, vodíku a kritických surovin) a na zjednodušení byrokracie (např. posun spuštění ETS2 a snížení byrokratické zátěže), aby se snížily náklady a urychlilo zavádění čistých technologií. Německo například masivně investuje do programu Carbon Contracts for Difference (CCfD), který kryje rozdíl mezi cenou čisté a fosilní výroby, a tím snižuje investiční riziko pro firmy.
Vyvážení nutnosti a reality
Evropa stojí na křižovatce. Zelená transformace je nevyhnutelná a dlouhodobě může přinést konkurenční výhodu v podobě lídra v zelených technologiích a standardech. Krátkodobě však existuje reálné riziko, že příliš rychlý a nákladný přechod bez odpovídající globální reakce oslabí evropskou ekonomiku a způsobí „deindustrializaci“.
