Cesta do Asie, 20 let poté – 20. 7. 2004, base camp pod Muztagh Ata, Čína

Rukou zmrzlou chápu se pera

abych clonou páry od úst pronikl

aby dříve než soumrak v noc zšerá

žádný zážitek neunikl.

To je ale blbost, že? Dost tedy neumělé poezie a rychle k věci, než mi ta zmrzlá pracka upadne. Dnes v noci nejspíše umrznu, protože zde v základním táboře pod Muztagh Atou je pěkná zima, a to je teprve 20.30.

Ráno zkouším nejprve zjistit, jak je to s cenou jízdenek do Kašgaru a zpět a do Subashi (20,- Rmb) a pak se zkouším dohodnout s průvodcem Rakušanů, který se však nerozpakuje na mě vybalit cenu 20 USD!!! Tak se srdečně zasměji a nabízím mu 15 Rmb, čemuž se zase směje on, a tak odcházím na autobus. Paradoxní zážitek nastává, když se ke mně u snídaně přitočí jeden z členů rakouské expedice, aby mi sdělil, že za držení jakýchkoliv, i měkkých drog je v Číně trest smrti, a vzápětí se zeptal, jestli nemám nějaké hulení. Blázen.

Jídlo nějaké mám, ráno ještě v obchodě dokupuji nějaké skutečně čínské nudlové polévky a cosi, z čeho se místo chleba vyklubaly jakési buchtičky, neb v pekárně již chléb neměli.

Rozhrkaný autobus jede krásnou krajinou, pustou, z východu lemovanou pohořím Karakoram a ze západu již Pamírem, a když se jedna krasavice vyloupne zpoza hřebenu vedle silnice, který zakrýval výhled, začínám tušit, že by to mohla být Muztagh Ata (z pohledu, který z obrázků neznám), kterou jsem si překřtil na Muztagh Táta, neb v překladu znamená Muztagh Ata Otec ledových hor.

Ukazuje se, že přímo Muztagh Ata to není, ale je to 3. hora v sérii od Muztagh Ata na jihozápad směrem k Tashkurganu. Vlastní Muztagh Ata se vylupuje za chvíli a nikdy bych neřekl, že její prominence, tedy to, jak vysoko ční nad okolní planinou, činí 4 km.

Autobus staví na focení hory a já se naštěstí ptám, kdy bude Subashi, a řidič že prý už jsem v Subashi. Tak vykydávám bágly, loučím se se Simonem a včerejším Němcem Josephem a Japončíkem, balím malý bágl do velkého a vydávám se po cestě, kterou mi ukázal jakýsi místňák v uniformě směrem ke kopci. Cesta však záhy zabočuje na jih a já pokračuji stepí bez cesty přímo za nosem ke kopci, k místu, kde tuším základní tábor, neb nad ním začíná ve sněhu vyšlapaná „dálnice“ označující trasu výstupu, která již byla vidět dlouho ze silnice. Nechtělo se mi tomu věřit a chvíli jsem si myslel, že se musí jednat o podélnou trhlinu v ledovci, ale je to skutečně prošlapaná cesta na vrchol.

Jak se blížím k hoře, jsou patrné i postavičky horolezců a je zřejmé, že na kopci panuje čilý ruch a šrumec. Je hezky, a tak všichni vyrazili, i když je spousta sněhu.

Na své cestě „rovnou za nosem“ musím překonat 2 nečekaná a celkem hluboká údolí, až se nakonec objevuji nad vlastní vesničkou Subashi obnášející asi 2 kamenohliněná stavení a pár jurt a stanů.

Nenechávám se vesničkou zlákat, abych neztratil poctivě nabytou výšku a traverzuji a stoupám dál, až narazím na stezko-cestu do základního tábora. Ptám se nějakého chlapíka, jak je to do BC daleko a on mi tvrdí, že 3 hodiny. To mě dost děsí, ale zároveň mu příliš nevěřím, takže panice nepropadám.

A mám pravdu, za chvíli mě vítají české stany, tak u nich shazuji batoh a jdu ještě kousíček do vlastního, cca 50 m vzdáleného základního tábora zjistit, zda tu není ještě další česká grupa. Vypadá to, že není, a tak stavím stan a zakempovávám, když přichází Veronika, která mi potvrzuje, že se skutečně jedná o Michalovu výpravu. Vzdala výstup kvůli těžkému batohu, zbytek party pokračuje, protože se po mnoha dnech udělalo hezky.

Ke svému velkému zklamání se též dozvídám, že kamarádi Kamišáci již odjeli, a to hned 3. den po příjezdu pod kopec. Ti si to ale slíznou.

Vařím čaj, jídlo a vegetím, a když to vypadá, že přijde brutální bouřka (což je zde prý každé odpoledne na denním pořádku), stavím okolo stanu ohrádku z krásných placáků, kterých je vůkol spousta. Kopec však bouřku posílá stranou, a tak si mohu na slunci uvařit pravé čínské nudle. Docela ujdou. Jinak se permanentně cpu sušenými meruňkami, které mi fakt jedou.