Článek
Před dvěma roky ve čtvrtek 24. února zahájilo Rusko bezprecedentní agresi vůči Ukrajině. Putin a jeho generálové předpokládali, že jejich speciální vojenská operace skončí během jednoho týdne totální porážkou Ukrajiny, obsazením Kyjeva, odtržením dalších ukrajinských území ve prospěch Ruska a dosazením proruské loutky Viktora Janukovyče do čela nového ruského satelitu na okleštěném území Ukrajiny.
Právě sesazení Viktora Janukovyče z funkce prezidenta a jeho útěk do Ruska v rámci ukrajinského Majdamu v roce 2014 byly na začátku současné ruské agrese vůči Ukrajině. Válečný konflikt na Ukrajině má tedy své skutečné počátky již v roce 2014. Účelem však není pouštět se do zevrubné analýzy vývoje rusko – ukrajinského konfliktu, ale jednu významnou skutečnost nelze opomenout. Jestliže XXII. zimní olympijské hry v ruském přímořském letovisku Soči byly slavnostně ukončeny v neděli 23. února 2014, potom Putin svolal v noci z 22. a 23. února schůzku, na které bylo definitivně rozhodnuto o bezprecedentní anexi Krymu.
Několik hodin po tomto zlověstném rozhodnutí poděkoval na závěrečném ceremoniálu sočské olympiády prezident MOV Thomas Bach ruskému prezidentovi slovy: „Pomohli jste ukázat tvář nového Ruska: efektivního a přátelského, vlasteneckého a otevřeného světu.“ Pomineme-li skutečnost, že v průběhu sočské olympiády v rámci státem řízeného dopingu vyměňovali ruští agenti FSB nevyhovující vzorky ruských sportovců pomoci tajného přístupu do zamčené místnosti, ve které byly v rámci antidopingových testů uchovávány vzorky, potom Putin přípravou anexe Krymu a konfliktu na Donbasu udělal z Thomase Bacha a celé řady olympijských funkcionářů včetně českých v souvislosti se sočskou olympiádou užitečné pitomce.
Velmi užitečné pitomce, jelikož tajná část krymské anexe byla pravděpodobně zahájena již ve čtvrtek 20. února 2014. Dne 6. března 2014 pak byl již celý Krym obsazen ruskými vojáky převlečenými za zelené mužíčky a disponujícími i těžkými ruskými zbraněmi. Neoznačení ruští vojáci tak tvořili předvoj pro vstup pravidelných ruských jednotek na Krym.
Stejně tomu bylo i v roce 2022 při zahájení současné ruské agrese. Nejprve v Pekingu proběhly XXIV. zimní olympijské hry, v průběhu kterých ruský car báťuška Putin pravděpodobně informoval soudruha Si Ťin-pchinga o připravované „speciální vojenské operaci“ na Ukrajině. Potom již ruské vedení vyčkalo na ukončení pekingské olympiády konaného 20. února. Tyto souvislosti ruské agrese s olympijským hnutím zároveň dokladují, že proklamace o jeho apolitičnosti jsou pouhým bohapustým blábolem, jelikož diktátoři a jiné autoritativní státníci jako Hitler, Putin či Si Ťin-pching vždy dokonale využili konání her na obhajobu svých zvrácených představ o světovládě a představitelé olympijského hnutí jim šli na ruku.
Současná ruská agrese proti Ukrajině začala 24. února 2022.
Přesto ruští představitelé ještě několik dní předtím přípravu invaze popírali a podobná tvrzení označovali za hysterii, provokaci a dezinformaci Západu. Některé souvislosti ruské agrese byly stručně uvedeny v úvodu článku a nyní v rámci smutného dvouletého výročí bude pozornost upřena na humanitární stránku válečného konfliktu na Ukrajině.
Vzhledem k tomu, že naše podpora místních ukrajinských běženců vyústila vloni v adopci pětičlenné rodiny Oksany a Maksima, přeskočím sled událostí a nejprve se budu věnovat jejich odjezdu z Kyjeva. Ráno 24. února 2022 je zastihla zpráva, že ruská invaze začala. Poté, co zjistili, že nedaleké letiště bombardují a ostřelují ruská vojska, po krátké debatě sbalili do malých baťůžků to nejnutnější a s dětmi vyrazili na vlak. Po dlouhých peripetiích pak skončili jako ukrajinští běženci na místní ubytovně.
I pro nás v České republice začala ruská agrese ráno 24. února 2022. Zejména mladí byli zděšení, že takové zlo může vůbec existovat a že tomu svět musí zabránit. A to s jejich mladickou, poněkud bláhovou nadějí, že Putin pod celosvětovým tlakem tuto nesmyslnou válku sám rychle ukončí. Neukončil. Současná ruská agrese trvá již dva roky a reálně hrozí její rozšíření do Evropy.
My starší jsme měli zkušenosti z 21. srpna 1968. Takže na otázku, jak tedy napadení Ukrajiny skončí, jsem odpověděl: „Špatně.“ Na prvním místě jsem měl na mysli velké množství padlých vojáků, ale i nespočet nevinných civilních obětí. Na druhém místě jsem tušil, že konflikt jen tak rychle neskončí. Za třetí bylo zřejmé, že válka bude mít nepříznivé hospodářské dopady, a to na nejen českou, ale i celosvětovou ekonomiku.
Byť na čtvrtém místě, ale z humanitárního hlediska velmi významný faktor, vycházel z již naplňovaného předpokladu, že v souvislosti s pokračujícím konfliktem bude postupně růst otupělost, ale i lhostejnost některých spoluobčanů vůči tragickým dopadům tohoto konfliktu a utrpení bojujících Ukrajinců. V souvislosti s tím tak na jedné straně postupně klesá míra podpory a na druhé straně naopak roste míra nevraživosti vůči Ukrajincům a jejich podporovatelům.
Podpora bojující Ukrajiny, ale i ukrajinských válečných migrantů však byla po 24. únoru 2022 spontánní.
Do podpory Ukrajiny a ukrajinských běženců se zapojila prakticky celá Česká republika včetně vlády a jejich vládních opatření směřujících zejména k zajištění ubytovacích kapacit a finanční podpory ukrajinských migrantů. Bezprostředně po zahájení ruské agrese jsme se do po podpory ukrajinských běženců zapojili osobně prostřednictvím skautů darováním čtyř povlečených prošívaných dek včetně polštářů. Dále jsme v rámci širší rodiny nashromáždili dvanáct spacích pytlů a ty jsme opět předali skautské organizaci.
Potom naše podpora získala přímý charakter. Tři měsíce u nás bydlela mladá ukrajinská lékařka, která se stala součástí naší rodiny. Za ty tři měsíce u nás se obstojně naučila česky. Souběžně jsme začali pomáhat i ukrajinským utečencům na místní ubytovně. Nejprve to byly brambory. Jelikož zde bylo zhruba dvacet dětí, kupovali jsme pro ně každý týden v blízkém zemědělském podniku bedýnku jablek.
Právě po zahájení prodeje nových jablek v září 2022 jsme se zde poprvé setkali s pětičlennou rodinou Oksany a Maksima, která na místní ubytovnu přesídlila z jiného azylového ubytování. Paní Oksana již v té době obstojně ovládala češtinu, což znamenalo, že vzájemná komunikace s ubytovanými pak probíhala především přes ní. Od ní jsem pak začátkem roku 2023 zjistil, že na ubytovně není ani jedna trouba. Od toho okamžiku vozím dětem s pravidelnými dodávkami jablek i „piroh“. Povětšinou se jedná o vylepšenou modifikaci drobenkového koláče s tvarohem a ovocem, ale minulý týden to byla borůvková metýnka.
Pomoz si sám a bude ti pomoženo.
Právě paní Oksana díky své zvídavosti jako první pochopila, že nevlastníme jabloňový sad, ale že přivážená jablka kupuji ze svého důchodu. Určitá hrdost jí nedala a od té chvíle chtěla, abych pro její rodinu jablka, ale i další ovoce kupoval za jejich peníze. Ve stejném duchu následovala i vajíčka z našeho chovu, jak paní Oksana s úsměvem říká: „BIO vajíčka“, ale i domácí jogurt. Za stavu, kdy rodina Oksany a Maksima nečekala, co dostane, náš vztah k této rodině zákonitě dospěl do fáze, že jsem se prohlásil za jejich českého dědečka a celou rodinu jsem adoptoval.
Jedním z hlavních cílů této adopce je maximální měrou jim pomoci při začleňování do naší společnosti a rovněž, aby v České republice mohli žít jako lidé. Maksim od počátku pracuje a jak tomu je u většiny pracujících ukrajinských uprchlíků, jeho práce neodpovídá jeho vysokoškolské kvalifikaci. Oksana v češtině pokročila tak daleko, že úspěšně zvládla českou autoškolu. V rámci adopce došlo vloni i na vysazení čtyř sazenic rajčat, libečku a naťové petrželky do plastových kyblíků. Následovala pozvání na opékání špekáčků, ale i grilování ražniči. Oblíbené jsou pro ně naše bramboráky s uzeným masem a oni nás zase hostí jejich blíny. V našem sklepě jsme jim vyčlenili místo na zimní uskladnění brambor, které si koupili u místního farmáře. Obdobně u nás mají uskladněna i jablka.
Zejména jsem pak byl účasten jejich přestěhování z ubytovny, kde bydleli ve dvou místnostech zhruba 2,5 krát 3,5 m, do třípokojového bytu v nedalekém městě. O ten byt se zajímali začátkem záři 2023 sami, ale byli odmítnuti, že je obsazený. Poté, co jsem se začátkem října zapojil osobně do hledání bytu, aniž jsem tušil, že zde již nepochodili, mohli se v listopadu stěhovat. To velmi posílilo jejich sebevědomí při začleňování do naší společnosti. Pozvání, aby s námi oslavili vánoční svátky, bylo logickým vyústěním naší adopce. Po této oslavě mě potěšil syn, že mi sám od sebe finančně přispívá na podporu Ukrajinců. Tato podpora v tradičním rozsahu dodávek jablek a pirohu směřuje ke dvanácti dětem, které ještě zůstaly na místní ubytovně. Byť je to pouhá nepatrná kapka v moři, je to z naší strany od srdce.
V případě adoptované rodiny Oksany a Maksima pak platí: „Pomoz si sám a bude ti pomoženo.“ Na základě toho má náš vztah rodinný charakter, který nás obohacuje vzájemně sdílenou radostí. A s jejich začleňováním pokračujeme. Nesmírně přitom pomáhá pouhá kytička narcisek či pozvání do čokoládovny. Za dva týdny s námi půjde Oksana do divadla a máme koupeny již i lístky na koncert Radůzy, kam s Oksanou půjde i Maksim. Jelikož jsem jejich český dědeček, řešili za mojí účasti, jakou střední školu by měl jít studovat jejich syn. Jestliže český velikán Jára Cimrman prohlásil: „Budoucnost patří aluminiu!“, v případě jejich syna se řešení odvíjelo od mého lakonického konstatování: „Budoucnost patří umělé inteligenci.“ Takže vybraným oborem se stalo programování.
Lidé, chraňte v sobě člověka!
Jelikož i po dvou letech od ruské agrese zachovávám vůči ukrajinským uprchlíkům roli hrdého Budžese, osobně si velmi cením všech, co v podpoře ukrajinského lidu vytrvali. Počínaje skauty, kteří nadále pokračují ve výrobě svíček pro Ukrajince, přes různé charity a další humanitární organizace, které neustaly v dodávkách humanitární pomoci, až po každého jednotlivého člověka, který svou nepatrnou kapkou v moři, i dva roky po zahájení ruské agrese pomáhá jakýmkoliv způsobem Ukrajincům.
Osobně si vážím i rumburského vlastníka ubytovacího objektu, který poté, co se od 1. července 2023 zpřísnily podmínky pro státem hrazené nouzové ubytování, nevyhodil ukrajinské běžence, kteří nesplňovali podmínky pro státní podporu. To naopak postihlo uprchlíky na naší ubytovně. Z těch, co zůstali pak hlavně děti. Jejich maminky si sehnaly práci s podnikovým ubytováním ve vzdálenosti 20 až 60 km daleko a s dětmi zde se státní podporou zůstaly s babičkou nebo sestrou. Přitom tyto děti již útěkem např. ze Severodoněcku byly vytrženy ze svého prostředí a určitého životního standardu, a nyní jsou navíc odtrženy i od mámy.
A na dětech s ukradeným dětstvím a jejich očích je poznat, kdo tu stále mámu má u sebe, a naopak, kdo jí vidí o víkendu jednou za měsíc. U jedněch jsou to stále veselé pohledy s jiskřičkami v očích, kdežto u těch druhých pak zasmušilé pohledy zamlklých dětí.
Naopak jsem roztrpčen z toho, když např. proruští chcimírové vyhrožují herci Ondřeji Vetchému a jeho spolupracovníkům v souvislosti s pořádáním sbírky na drony pro ukrajinské vojáky. Stejně nelibě nesu, když někdo brutálně napadne ženy či je vyhodí z autobusu jenom proto, že jsou Ukrajinky. Každému, kdo jaksi ve vztahů k ukrajinským utečencům váhá, pouze vzkazuji, že dnes jsou to Ukrajinci a zítra to můžeme být i my občané České republiky, a to jenom kvůli tomu, že máme odlišný názor. Proruské chcimíry pak upozorňuji na odkaz jednoho z největších českých humanistů Karla Čapka, který je obsažen v jeho protiválečném dramatu Matka.
A těm, co mají srdce otevřené, vzkazuji, aby se podívali ve svém okolí, zda v jejich okolí nejsou ukrajinské děti se smutnými pohledy. Vězte, že i obyčejný „piroh“ či jablíčko je potěší.
