Článek
Neformální a nezávislá platforma sociálněvědních expertů a expertek https://www.dustojnamzda.cz/o-nas/ dnes zveřejnila výpočet minimální důstojné mzdy za rok 2025 - abyste žili důstojně, máte brát alespoň 48.336 Kč hrubého (průměr pro Českou republiku) respektive 56.912 Kč hrubého (pokud žijete v Praze či v Brně).
Výpočet je stanoven tak, aby mzda umožňovala pokrýt náklady na stravu, bydlení, ošacení, dopravu, zdravotní péči, vzdělání a volný čas, a současně zaplatit další důležité potřeby včetně úspor pro případ neočekávaných událostí. Tedy žít obyčejným, ale materiálně důstojným životem bez každodenních obav o to, jak vyjdete s penězi - abyste se cítili jako plnohodnotný člen společnosti.
Polovina lidí pod důstojnou mzdou
Jaká je ale REALITA mezd? Podle dat Českého statistického úřadu dosáhla za poslední čtvrtletí roku 2025 průměrná mzda 52 283 Kč, ovšem medián mezd činil 45.523 Kč. Právě na toto číslo je třeba se zaměřit: na průměrnou mzdu totiž asi 2/3 zaměstnanců nedosáhnou, takže o reálném rozložení příjmů lépe vypovídá právě medián mezd = částka, na které polovina lidí vydělává více a polovina méně.
Ten byl podle ekonomů v roce 2025 zhruba o 15 procent nižší než průměrná mzda. Za čtvrtý kvartál roku 2025 činil právě 45.523 korun, přičemž u mužů dosáhl medián 48.342 korun, a u žen dokonce jenom 42.692 korun! Dva roky po sobě tak roste medián pomaleji než průměr, což ukazuje, že vysokopříjmovým zaměstnancům se mzdy zvyšují rychleji než těm s nižšími příjmy - jde tedy o potvrzený trend, kdy se k dlouhodobě rostoucí majetkové nerovnosti přidává nerovnost příjmová.
Dnes tedy - zřejmě poprvé v moderních dějinách naší země - více jak polovina českých zaměstnanců a zaměstnankyň bere za svou práci méně peněz, než je důstojné minimum. V ČR máme víc jak 4 milionů zaměstnanců, jde však i o značnou část z 2 milionů OSVČ.
O důstojnosti života a životní úrovni stále méně rozhoduje příjem z práce - tedy schopnost se vypracovat - ale čím dál větší roli hrají majetkové nerovnosti, které se už „poctivou prací“ nedají narovnat.
Rostoucí nerovnost
Pokud jste v té „nižší“ části platového mediánu, těžko si vezmete hypotéku na vlastní bydlení. Podle České národní banky, která dohlíží na stabilitu finančního systému, by všechny dluhy domácnosti na bydlení neměly ukousnout více než 40% z čistého měsíčního příjmu, a současně by neměly přesáhnout osminásobek čistého ročního příjmu. Pokud však reálně žijete jako „průměrná domácnost“ v Praze, potřebujete na vlastní byt o rozloze 60 metrů čtverečních skoro 20 čistých ročních příjmů - přičemž našetřit si „stranou“ (vedle placení běžných životních nákladů) na potřebných 20 procent částky na hypoteční úvěr trvá dalších minimálně patnáct let. Vzít si tak v mládí hypotéku na bydlení se stává sci-fi. Hypoteční systém stále méně plní potřeby nástroje pro zajištění bydlení, ale stává se především nástrojem podnikání a akumulace kapitálu. Tento systémový problém komerční masová výstavba nenapraví - jediným funkčním řešením dostupnějšího bydlení je tedy intenzivní výstavba či rozšiřování dostupnosti městských či družstevních bytů, a současně důsledná regulace a podpora nájemního bydlení.
Ale zpátky k majetkovým rozdílům - tohle „rozevírání nůžek“ sledujeme všichni. Dneska třeba i dvě středoškolské učitelky na identickém pracovišti a s identickou profesní průpravou mohou žít úplně odlišné životy, pokud jedna bydlí „ve vlastním“ a druhá v nájmu. Diametrální odlišnost životních situací snižuje schopnost se na čemkoli domlouvat, a současně zásadně podrývá důvěru ve schopnost demokratického systému plnit životní potřeby a perspektivy lidí.
Česko přitom aktuálně stojí na začátku vlny zdražování, která hrozí v důsledku energetického šoku způsobeného válkou a napětím na Blízkém Východě. A jak ukazují výše uvedená čísla, náš ekonomicko-socialní systém je na nadcházející měsíce a roky naprosto nepřipraven.
Řešení jsou, chybí politická vůle
Řadu řešení přitom máme slušně pojmenovanou:
Stát dlouhodobě zanedbává platovou politiku - když se zvýší minimální mzdy, ekonomie nám říká, že narostou i příjmy lidem nad nimi. Na mzdy může vytvářet tlak také navyšování platů státních zaměstnanců, které máme v evropském srovnání také nízké.
Minulá vláda minimální mzdu zvyšovala jen velmi neochotně (dnes činí 22.100 Kč hrubého měsíčně) a Babišův kabinet nemá zvyšování minimální mzdy ve svém programu ošetřeno vůbec - což je zarážející, protože vláda se jinak zaklíná ochranou zájmů „našich lidí“. Ale chtějte po oligarchovi, aby se reálně staral o pracovní podmínky zaměstnanců, že…
Obecně je pak stále jasnější, že se neobejdeme bez hluboké reformy daňového systému, která sníží daňové zatížení práce zejména nízkopříjmových a středněpříjmových zaměstnanců, a zajistí financování potřebných veřejných služeb z vyššího daňového výběru ze zdanění neefektivního kapitálu, nadměrných zisků, a progresivního zdanění extrémního bohatství.
Musíme to opravit
Poslední roky přinesly Česku odborný popis a veřejné uznání některých zásadních sociálních problémů - ničivé epidemie exekucí, regionálních rozměrů chudoby či neprostupnosti ve vzdělávání, kdy se kvalita a dostupnost školství či zdravotnictví regionálně velmi liší. Jsem přesvědčen, že vzrůstající sociální nerovnost je zásadní výzvou současnosti - a její neřešení omezuje či přímo znemožňuje schopnost naší společnosti domlouvat se na řešení jakýchkoli dalších výzev, od energetické bezpečnosti přes obranyschopnost země vůči agresivním režimům až po ekologickou a klimatickou krizi.
Po sametové revoluci jsme se vzdali víry, že veřejné instituce dokážou pomáhat. Zvítězila sázka na osobní odpovědnost jednotlivce - a poptávka po víceméně malém, liberálním státě, který maximálně tak poskytuje základní záchrannou síť (ponechme nyní stranou, že tento stát snadno opanovali politici, kteří nastavením dotací a zákonů otevřeli dveře nyní vládnoucí oligarchii).
Malý liberální stát ovšem pro řešení dnešních nerovností nestačí - lidé to vědí, a tak v nouzi volí populisty či nacionalisty (ti však řešení nemají šanci doručit, a tak jen odvádí pozornost k různým „kulturním válkám“ a zástupným konfliktům).
Kdo jen trochu chce a vnímá realitu kolem sebe, už si jen těžko může myslet, že „jsme všichni tak trochu jedna střední třída“ (já sám jsem tenhle posun v myšlení zahájil asi před deseti lety).
Žijeme v době, kdy selhávají oba velké emancipační projekty minulosti – socialismus i liberalismus. Jak shrnuje ve zkratce ekonom Brad DeLong: liberalismus se vyboural na tom, že nechtěl dlouhodobě investovat do rozvoje lidí a veřejné infrastruktury. Socialismus zase narazil na to, že většina lidí nechce být pasivními příjemci přerozdělování.
Řešení vidím a nacházím právě v zelené politice, která prosazuje snižování nerovností a zdanění extrémního bohatství oligarchů. Jádrem zeleného ekonomického programu je také důslednější a robustnější financování veřejných služeb a institucí, které budou efektivně a aktivně podporovat odolnost lidí na všech úrovních - od jednotlivce a domácnosti, přes komunity a obce, až po náš stát a evropské společenství.
