Článek
Ostravu jsme v našich debatách už dlouho navrhovali spíše ze vtipu, ovšem nakonec díky levnému ubytování s přehledem porazila ve výběru Plzeň. Na tu možná dojde příště.
Na začátek svého krátkého cestopisu si neodpustím rýpnutí do RegioJetu. Proč si člověk rezervuje místenku ve vlaku, když pak přeřadí vagóny a místo mu změní? Ano, je hezké, že jste mi nechali místenku, ale tu čtyřku sedadel u sebe jsme měli z nějakého důvodu, že. Naštěstí mě udobřily hranolky pořízené ještě v Praze na Hlaváku a fakt, že jsem asi deset minut za Prahou usnul a vzbudil se někde před Olomoucí.
V sedm přijíždíme do Ostravy. Vlak pokračuje do Bohumína; průvodčí píská, na nástupišti sněží (Proč? Už má být jaro!) a moje droboučká kamarádka je ještě pořád vprostřed vagónu a nikam očividně nespěchá. Nakonec vyleze s absolutním klidem a podotýká, že by pro ni kdyžtak zajel přítel z Karlových Varů.
V tramvaji (Mají Ostraváci nějaké zvláštní slovo pro tramvaj? Je to taky šalina, či?) zkoumáme, jak v ostravské MHD koupit jízdenky. Naštěstí (a nevěřil bych, že to říkám) narážíme hned u dveří na revizory, kteří nám systém rychle vysvětlí. Zastávky tramvaje se jmenují povědomě – Náměstí Republiky, Křižíkova… Jako bychom ani neopustili Prahu.
Nakonec dojedeme až na Karolínu. Hned vedle ubytování máme nákupák, tudíž můžeme jít nakoupit důležité věci na večer – špagety a mleté maso (naše tradiční výletová večeře / oběd / libovolné denní jídlo), gin, tonik, pár věcí kolem. V místním supermarketu se mi podaří shodou náhod získat selfie s jedním ostravským účastníkem MasterChefa Česko, kterého poznám v uličce se sýry. Fotografii čtenáři jistě oželí, jelikož je jen slušné ponechat mu trochu soukromí.
Vedle našeho ubytování, stojícího příznačně na bývalém dole, nacházíme výlohu s popisem „thajské nejenom masáže“. Já i kamarád jsme přirozeně zaujati úvahou, co vše se skrývá za slůvkem „nejenom“. Naše kamarádky mají na oko pohoršené poznámky o mužích a jak nikdy nedospějeme. Z balkónu našeho ubytování pak máme celý večer výhled na svítící barevnou kostku zmíněného nákupního centra.
Ráno za světla se ukazuje, že máme výhled také na těžební věže ve Vítkovicích. Moje srdce chemika se raduje. S doly bude spjatá ještě část našeho výletu, ne ovšem s těmi vítkovickými.
Dopoledne vyrážíme na procházku centrem. Podaří se nám najít dva krásné kostely – nejprve novorenesanční katedrálu Božského Spasitele, poté čistě bílý gotický kostel sv. Václava. Spousta ostravských ulic působí oproti mé představě překvapivě hezky, s vysokými měšťanskými domy po obvodech ulic. Asi vzpomínka na lepší časy. O kus dál narazíme na ostravský magistrát, který se svou věží působí patřičně dystopicky, jako by vypadl z filmové série Hunger Games a dohlížel na uhelný kraj. Dojem trochu mírní socha před budovou, která údajně symbolizuje antického Ikara. Podle mě vypadá jako domácí skřítek Dobby ze série o Harry Potterovi. Dobby vůbec dobře zapadá do pestré směsice soch, které jsme po Ostravě potkali – patří k němu ještě Věra Špinarová, památník revolučních bojů (zapomenuté stávky na stejně zapomenutém dole Trojice, pomník stojí vedle podobně zapomenuté budovy…) a ve vzduchu se vznášející brýle u Domu umění.
Před zlatým hřebem ostravské výpravy se zastavujeme v nepálsko-indické restauraci Mustang, kterou tímto doporučuji komukoliv, kdo se v Ostravě objeví. Uznávám, že naše skupina je zaujatá ve prospěch indické kuchyně, ovšem ve zmíněném podniku jsem jedl jedno z mála jídel, ve kterém cizrna nechutná moc zdravě a vůbec zbytečně. Tolik odbočka k jídlu.
Odpoledne vyrážíme na vrch Landek do dolu Anselm. Důl si zažil všelijaká jména – Ferdinand, Anselm po Rothschildech, Petershofen za nacistů, Masaryk za podivné třetí republiky, Eduard Urx za komunistů. Dnes je z něj hornické muzeum a opět se jmenuje Anselm.
„Zdař Bůh!“ zdraví nás starý pán, ze kterého se vyklube průvodce expozicí báňského záchranářství. Sám pracoval jako báňský záchranář, proto výklad prokládá svými historkami. Jak se staví zábrana v hořícím dole, která udusí požár v chodbě; jak přístroj „sovětskij samospasitelnyj“ byl beztak spolehlivější, jak přístroje dnešní; jak si na sebe vězni pracující v dolech vydělali; jak byl u důlního neštěstí se 42 mrtvými, a proto s prací záchranáře skončil; jak po 20 letech práce v dole skončil v důchodu s trvalým poškozením sluchu. Jak se za komunistů měl líp.
„A chce si někdo vyzkoušet dýmnici?“ Pod slovem dýmnice se schovává cvičný prostor pro báňské záchranáře. Představte si dětskou prolézačku, soustavu průchodů, průlezů a trubek, ve které se (v lepším případě) dá pohybovat tak maximálně po čtyřech. Odvážně lezu dovnitř jako první, následovaný skupinkou dětí (kamarádi kdesi v pozadí). Lezu někam nahoru, krk zalomený skoro do pravého úhlu. Doleva, doprava a cesta se láme šikmo dolů. A co teď, mám lézt hlavou napřed? Nebo nohama? Vybral jsem si hlavou. „Tak takhle přesně se to lézt nemůže, to by vám přepad ten batoh přes hlavu a to by nešlo,“ ozývá se z venku. Tak jsem aspoň příkladem, i když odrazujícím. Cesta mě dál vede skrz trubku, do které se přes svá ramena sotva vlezu, načež se proplazím po břiše ven. Není mi úplně jasné, jak takovou dráhu dovede dvě hodiny v dýmu prolézat záchranář v plné výstroji, ale to bude jeden z důvodů, proč jsem chemik, ne důlní záchranář.
„Jste tu někdo z Prahy?“ ptá se na závěr své části expozice. Já jsem na Prahu hrdý, takže i když cítím jisté riziko, ruku zvednu. Moje skupinka mě v tom nenechá, takže se vprostřed dvacetičlenné skupiny hlásíme čtyři. „No, tak to už tu nikdy neříkejte.“ Ale pobaveně se usmívá. „On je to trochu jiný vesmír, že? Takové dvě země. Jedna je Praha a druhá zbytek země.“ Ne že by neměl pravdu.
„Zdař Bůh!“ Na druhou část expozice, fárání do dolu, si nás přebírá druhý průvodce. Jde z něj trochu strach. Nejen že oproti mým sotva 170 cm je doopravdy vysoký, on je celkově mohutný jak hora. Co čekat od horníka, že. Také pracoval na dole a také si práci chválí. Sice kopal uhlí půl kilometru pod zemí a jeho plíce jsou černé jak noc (někde, kde není světelný smog), ale dokázal si vydělat pět, šest, občas až deset tisíc korun měsíčně, zatímco ho plzeňské pivo stálo korunu a půl. Za komunistů se měl dobře.
Obecně cením oba naše průvodce. Svou práci si chválí a vzpomínají na ni v dobrém, uživili se a jak dobře. Z pohledu studenta, který doufá, že si jednou třeba bude moct i pořídit vlastní bydlení (snad…), to zní krásně. Přitom minulý režim neobhajuju, a co je hlavní, ani oni to nedělali a ve svém výkladu si udrželi realistický přístup a popravdě řekli všechno. Práce byla dobrá, skvěle placená; placená jejich zdravím. Něco za něco. S tím jsme se s dolem rozloučili.
Druhý den dopoledne jsme pak vyrazili vlakem nazpět do Prahy. Na Ostravu nahlížím o kus lépe, než když jsme do ní přijížděli. Ten samý den taky porazil Baník Plzeň, čímž mi ještě na rozloučenou udělal radost.
Na závěr si neodpustím rýpnutí do RegioJetu. Doopravdy nechápu, proč si člověk rezervuje čtyři místa u sebe, když mu je stejně nedají. Ani na podruhé.
