Článek
Rok se s rokem sešel, a tak vstupujeme do roku 2026, ačkoliv někteří se vnitřně teprve srovnáváme s dobou tak před pěti lety. Do tohoto roku jsme nově vstoupili do velké míry bez ohňostrojů.
Zde se hned na začátek omlouvám Pétě, Žandě a vůbec všem milovníkům a milovnicím zvířat. Aby mezi námi bylo jasno, já mám zvířátka taky rád a ten jeden večer zábavy klidně oželím. Je ovšem pravda (nakonec proto je tu tento text), že mi všechny ty rachejtle, petardy, prskavky a vůbec všemožný novoroční kravál vnitřně chybí. Vůbec myslím, že jsem se možná minul povoláním – měl jsem jít dělat pyrotechnika a vyhazovat věci do vzduchu – to by mě doopravdy bavilo. Chemie je tomu vlastně docela blízko, ale že máme bezpečnost práce, tak se takové věci v laboratoři nedělají (krom demonstrativního pálení termitu na dvoře v prváku).
Ohňostroj pro mě už od dětství nesl určité kouzlo. Všechny ty ohně a barvy – vápníková oranžová, červená po stronciu, zelené baryum, modrá měď a bílý hořící hořčík – záblesky naděje a síly, jiskřící život sám. Ten rachot. Jak bubny, jak úvodní baráž, než se vrhneme na nový rok a nové osudy; jak kdyby člověk měl na chvíli rozbít hmotu, rozbít atom jak inženýr Prokop z Krakatitu (jakkoliv má tohle podobenství v dnešní době trochu pachuť), jak kdyby měl na moment zatřást světem. Já myslím, že světem se občas třást musí, aspoň my mladí – že to tolik potřebuje. A vše na závěr zahalí dým, pach střelného prachu a závan síry jak z pekla, které by si ten třesoucí se svět občas za všechny své chyby zasloužil. Ale kdo nakonec ne.
Zde končí můj lament nad ohňostrojem. Rachejtlím z části odzvonilo, nechť tedy odpočívají v pokoji. Ironické.
Vám pak přeji hodně štěstí do nového roku a ať je váš vnitřní oheň silnější (a ideálně trvalejší), než kdejaký ohňostroj.
