Článek
Voní, jako že mamka mě a ségru budí v sedm ráno, pod oknem se do ulice skrze dlouhé stíny nesměle prodírá slunko a já budu moct jít do školy jenom v kraťasech. Paprsky už hřejí dost na to, aby nebylo chladno, ale horko také ještě chvíli nebude. Voní jako půlka května – za pár týdnů si v košili půjdu pro vysvědčení, školní jídelna nám udělá hamburger, což je pro dítě sváteční jídlo, a pak se vyrazí na dva měsíce prázdnin.
Voní jako koupit si v Jednotě, co sotva otevřela, kokosového nanuka za sedm korun, aby mě za tuhle hloupost rozbolelo druhý den v krku. Voní co by zkropené fotbalové hřiště a že zase budu mít zelená kolena u kalhot. Když ale nohavice ošmudláš jednu o druhou, trocha barvy trávníku z nich možná zmizí. Voní jako večery na chatě u babičky a grilování, protože grilovačka je můj nejoblíbenější způsob stolování se všemi svými možnostmi – vším různým masem, opečenými buřty, kolečky okurky, se všemi různými omáčkami a dipy a škvíkavým sýrem, který se ve skutečnosti jmenuje halloumi, ale můj název ho beztak vystihuje líp.
Voní jako platonicky se zakoukat do blonďaté spolužačky z gymplu, která mi to nikdy pořádně neopětovala, a tak mě to zas a znovu trápilo, až mě to tak o pět let později opět přešlo. Jednou jsem od ní dostal pusu na tvář a sem tam nějaké psaní, protože se nám oběma líbily ručně psané dopisy. A taky písničky od Kluse a výlety na konci roku. Voní jako – měl jsem ji rád tak čistě, jak to snad dovede jen tohle skoro dětské srdce – čistě pro to úzkostné napětí, to očekávání z tohohle citu (lásky…?).
Voní, jako že je mi šestnáct a nesměle v Mikulově pokukuju po kamarádce z dětství, protože náklonnosti v tomhle věku nejsou moc stálé. Voní jako pálavské víno, co spolu potají upíjíme, a jako nebe plné hvězd a koupání v lomu. Voní jako moje postava z povídky, co jsem si vysnil podle Zeffirelliho Julie, která ale naštěstí zatím nemá svého Romea. Voní, jako že tuhle myšlenku budu muset zavolat kamarádce, protože mi nedávno řekla, že má ráda ten pocit, když se jí někdo líbí, a já teď konečně vím, co tím myslela.
Voní, jako že nevím, co ze mě bude a že to zatím nevadí; ale určitě budu něco důležitého. Možná potulný básník, to zní romanticky a vždycky jsem to chtěl dotáhnout až do čítanek. Voní jako vydat se na cestu mezi poli a objevit svět, protože já ho pro sebe ještě neobjevil; jako objevit pravdy vesmíru, které budou jednoduché a absolutní, než člověk zjistí, že absolutní pravda asi není.
Voní jako závan nostalgie, při kterém se mi do očí vkradla slza a do koutku úsměv. Občas je milé se po každodenním spěchu nadechnou tohohle jarního vzduchu.
