Článek
Autor zmíněného článku vysvětluje, že on by naši republiku v případě jejího napadení (odkud asi…) nebránil. On by utekl - on je totiž lepší otec nežli voják. On svou rodinu a blízké miluje víc než dům, plot, zahradu, stát, jeho hranice či ideály. On by sice obětoval své pohodlí (což mu můžeme či nemusíme věřit), ale válčení by přenechal profesionálům.
Text je nejen zbabělý (pro což mám i přes svůj tvrdý tón pochopení), jak i sám autor (téměř) přiznává, je také vrcholně naivní.
Můžeme se dohadovat, zda má smysl bojovat za (do jisté míry abstraktní) ideály - čest, svobodu, pravdu… Jenže máme ten luxus, že my o tom můžeme diskutovat. Kdybychom chtěli, tak se můžeme do strhání bombardovat polemikami o tom, kdo z nás má pravdu. V některých nejmenovaných zemích by se jednomu z nás mohlo stát, že by skončil za mřížemi, protože neschvaluje speciální vojenskou operaci svého ‚‚státu‘‘. V horším případě by mohl třeba zakopnout a vypadnout z okna. To se u nás nestane; u nás si každý (i ti, co se pokouší tvrdit, že tomu tak není) může říct či napsat (téměř!) co chce. I to je pro mě stát.
Dobrá ale, oprostěme se od pomíjivých ideálů. Co rodina, blízcí, přátelé? Cožpak nejsou víc? Kdo by si oproti nim vybral čest, odvahu, slávu? Válku?
Nikdo. Nikdo normální by si takovou možnost nezvolil. Copak Ukrajinci si válku zvolili? Spousta z nich by mnohem radši byla manžely či ženami, matkami, otci, kamarády… Spousta z nich je dnes bohužel mrtvá, protože na druhé straně tato jejich přání nikdo nerespektoval. Spousta z nich je mrtvá na bitevních polích; spousta z nich je ale také mrtvá na ulicích Buči nebo je zabila bomba na náměstí, v obchodě, v mariupolském divadle, v nemocnici… Oni si to vybrali?
Suďte si mě, že jsem válečný štváč, ale nemůžete být o moc dál pravdě. Je mi ani ne čtyřiadvacet let - hypotetické mobilizaci bych se asi sotva vyhnul - ale jsem mladý a od života toho ještě tolik chci! Jsem lepší chemik, než bych byl voják, lépe píšu, než bych kdy mohl bránit zem; i přes všechny své chyby a nedostatky jsem lepší přítel než pochybný hrdina v zákopu. Já se války bojím - nikomu se nechce umřít a já nejsem výjimkou.
Kdyby taková děsivá možnost nastala, máme zde profesionální armádu. Pár lidí z jejích řad náhodou znám. Můžu proti nim mít lidské výhrady, ale za jejich službu vlasti jsem jim vděčný. Ale je jich necelých 24 000. Oni asi Rusy sami nezastaví.
A kdyby tihle lidé, co znám, šli chránit nás ostatní, já bych se musel propadnout hanbou, kdybych také něco nedělal. I když mám strach.
Vracím se k autorovi článku, kvůli kterému celý tento text začal - až uteče a všichni ti hloupí hrdinové, kteří se zlu postaví, padnou - a až pak vojska, před kterými utíkal, dojdou k hranici, za kterou přešel - zastaví se na této imaginární čáře, když jim znovu nikdo nebude stát v cestě? Nechají otce a jeho rodinu žehrat nad jejich osudem v cizí zemi, nebo jim to nebude dost ani tentokrát? Proč by bylo…
Tak si utíkejte. Jen aby vždy bylo kam.
