Článek
Vážený pane prezidente, je mi velmi líto, že Vás musím zklamat. Je mi to o to více líto, že jste člověk, jehož si nesmírně vážím. Jste člověk, který České republice vrátil po éře Miloše Zemana její důstojnost. Také si plně uvědomuji, že jen několik set kilometrů od naší východní hranice se nachází země, o které už dnes není vůbec pochyb, že je nepřítelem Evropy, a že bezpečnostní riziko je větší než kdy dříve. Musím Vás ale bohužel zklamat. Kdyby se nedej bože splnily nejčernější scénáře a Rudá armáda překročila české hranice, se zbraní v ruce se Rusům dobrovolně nepostavím.
Já osobně dávám přednost lidem před majetkem, územím a hrdostí. Miluji svoji ženu, miluji své děti a chci s nimi trávit, pokud možno každou vteřinu času, který mi je na tomto světě vyměřen. Miluji náš domov. Za domov ovšem nepovažuji několik stěn a oplocený dokonale střižený trávník. Místo, kde žijeme, mám nesmírně rád, ale to není to, co dělá domov domovem. Jsou to moje děti a má žena a je jedno, kde jsme. Lidé, na kterých mi záleží, jsou tím jediným důvodem, proč bych kdy mohl vzít do ruky zbraň.
Mám rád i Českou republiku a chci v ní žít. Ideálně celý svůj život. Jenomže ji nemám radši než svoji rodinu. A když padnu při její obraně, už nikdy svoji rodinu neuvidím a oni už nikdy neuvidí mě. A to kvůli obraně hranic, kopců, lesů a domů, nejsem ochoten riskovat a raději přijmu cejch zbabělce a budu i s rodinou utíkat. Neprahnu po hrdinství, já chci žít, pane prezidente.
Mám ale svou zemi rád natolik, že absolutně podporuji téměř jakékoliv rozpočtové škrty ve prospěch investic do obrany a profesionální armády. Jsem sice pouze laik, ale jsem naprosto přesvědčen, že i kdybychom se všichni sousedé z okolí chopili zbraní, tak jediný profesionální ruský voják během několika okamžiků ukončí veškeré naše naděje a plány na budoucnost. Proto si myslím, že zbraně patří do rukou profesionálů, a ne do těch mých. Jsem schopen se jakkoliv uskromnit a jakkoliv pomoci, pokud to bude v mých silách, abychom společně udrželi rudé zlo na východě, odkud přišlo. Ale absolutně nejsem ochoten za čest v první linii položit svůj život. Já nejsem voják a bojovat neumím.
Se svým rozhodnutím jsem smířený a jsem ochotný s ním prožít zbytek svého života. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že moje rodina potřebuje tátu a manžela mnohem více než Česká republika strachy rozklepaného pistolníka v první linii, jehož život se na bojišti měří na sekundy.
Vážený pane prezidente, já chci raději žít kdekoliv, než být mrtev a se ctí pohřben v České republice. Na takového občana nejspíš hrdý nejste a rozumím tomu proč. Ale na mém názoru a hodnotách to ani tak nic nemění. Zkuste mě prosím pochopit. Stále naprosto přesně vím, proč žiji a žít chci. Hranice, půda a sféry vlivu to nejsou. Já nejsem voják, neumím bojovat a nejspíš bych ani své vlasti v boji nebyl nic platný. Nechci ale naši vlast jen tak odevzdat Vladimiru Putinovi, kdyby skutečně někdy přišel. Budu naše profesionály podporovat, jak jen budu moci, ale nechtějte po mě prosím, abych kvůli obraně vlasti podstoupil něco, co by mě téměř s jistotu stálo život.
Pane prezidente, narodil jsem se v České republice a plánuji v ní i zemřít. Ale ne letos, ani příští rok a doufám, že ani v nejbližších dalších letech. Raději zvolím život v exilu, pokud budu muset než smrt doma. Obětuji své zemi čas, obětuji jí své pohodlí, ale nikdy jí neobětuji svůj život. Pro svou vlast nejsem hrdina, ale pro své děti ano, a tak to také zůstane.
Ze všeho nejvíce ale doufám a pevně věřím, že Evropě bude stačit zbraně vlastnit a nebude nucena je k obraně své suverenity použít.
Zdroje:
