Článek
Abyste, čtenáři, pochopili tenhle náhlý myšlenkový zvrat - před dvěma dny jsem složil bakalářské státnice v jednom chemickém oboru. A to nad míru úspěšně, odešel jsem s výborným hodnocením a můžu si hladit svůj červený diplom, tedy až mi ho v říjnu dají.
Těžko mě tedy vinit z toho, že bych byl hloupý. Prokrastinující? Bezpochyby. Ale hloupý doopravdy ne.
Možná i proto jsem se oproti zvyku začal učit už měsíc dopředu. Nevím, jak funguje studium u ostatních, nicméně čím víc jsem toho věděl, tím hůře se do hlavy dostávalo cokoliv jiného. Po třech týdnech jsem pak dostal pocit, že další snaha je podobně účinná jako skládat věci před stěhováním do již plné krabice, do které jim člověk pomáhá kladivem. Nebo ať se držím oboru - tabletovacím lisem. Tím samozřejmě nadělá dost zmatku v tom, co už v té krabici bylo, tlak roste (obrazně i doslova, co se stresu týče). Gibbsova energie stoupá limitně až někam do stropu, takže to rozhodně není stabilní stav.
Zkrátka a jednoduše, pak už máte pocit, že vám hrabe. Při smažení vajíček jsem přemýšlel nad tím, jak denaturuji proteiny. Při jejich solení nad tím, že s močovinou bych mohl sůl vykrystalizovat jako oktaedr na místo klasické krychle. A pak už mě poté, co jsem se po osmé za večer zvedl z postele, abych si připomněl, jak syntetizovat tamsulosin a rilmenidin (mimochodem, už zase to nevím), napadlo, že ta rozžhavená, přetlakovaná singularita z úvodu článku je moje ubohá, bolavá hlava.
Nu a pak jsem najednou obhájil. Čas na můj osobní Velký třesk - vše musí ven. A tak tu teď píšu svůj první článek, abych se i já po vzoru vesmíru trochu rozpínal do světa.
Aspoň do doby, než si to za dva roky dám znova s inženýrskými státnicemi.
