Článek
Brzo to bude rok, co naši východní bratranci svádějí bratrovražedné boje. A už na počátku této války, když se mediální prostor začal plnit ruskými a ukrajinskými jmény, jsem si něčeho povšiml. Že to sakra není česky. Že se tam vyskytuje spousta podivných, s českou fonetikou nevyslovitelných spřežek. Že novináři pravděpodobně jen slepě přepisují ze zahraničních zdrojů, a tak místo Vasilije Vovčuka tam je Vasily Vovchuk. Bylo toho ale čím dál víc, a navíc jsem si vzpomněl na bývalého souseda Ukrajince, který měl na zvonku „Tymchak“ ale na dveřích „Tymčak“, tak mi to začalo vrtat hlavou a podíval se, co na to říká právní řád:
- Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení - §26, odst. 4 říká:
- „Do poznámky matričního dokladu cizince se uvede tvar jeho jména, popřípadě jmen, a příjmení uvedený latinkou v jeho cestovním dokladu.“
- Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR také vyžaduje:
- „jméno, popřípadě jména, a příjmení uvedená latinkou v cestovním dokladu.“
Zde je tedy kámen úrazu. Ač se může zdát, že přepisovat v Česku např. ukrajinštinu do latinky přes angličtinu je jako letět z Kyjeva do Prahy s mezipřistáním na Heathrow, bohužel v pasu je použita současná lingua franca a úřady to respektují. Nicméně to se týká skutečně jen úřadů a oficiálních dokladů, nikoliv sdělovacích prostředků. A novináři by měli ovládat jazyk a znát minimálně tuto zásadu:
- jména z cizího jazyka, který používá latinku, přebíráme tak, jak se píší
- jména z cizího jazyka, který nepoužívá latinku, přebíráme tak, jak se vyslovují
Tedy cyrilici neboli azbuku přepisujeme foneticky nikoliv anglicky, ale česky. Mnozí to však ale nezvládají…
Trochu paradoxně s výše uvedenými paragrafy pak přichází nařízení vlády č. 594/2006 Sb. o přepisu znaků do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy. Tento vládní dekret ve své příloze 2 stanovuje pro šest živých slovanských jazyků (ruština, ukrajinština, běloruština, srbština, bulharština, makedonština) pravidla pro jejich fonetický přepis do češtiny. Není tedy ani zdaleka nutné daný jazyk ovládat, aby bylo možné uvádět ve správném tvaru jména nejen osobní, ale například i místopisná atd. No, ale muselo by se chtít.
бабушка…bábuška…babushka?!
