Článek
Již před časem jsem zaregistroval existenci spolku Nepromlčíme, který chce dosáhnout v ideálním případě úplného zrušení institutu promlčecí lhůty trestných činů. Na jednu stranu se to dá chápat. Skutečně se může se zdát, že je něco v nepořádku, pokud náš právní řád umožňuje pachateli vyhnout se trestu, pokud dostatečně dlouho nebude dopaden. Ale zamyslel se někdo nad tím, k čemu je toto opatření vlastně dobré? Pojďme se podívat na argumenty pro.
Kapka v moři
Pokud se někdo stane obětí napadení či znásilnění, nebo pokud cizím zaviněním ztratí milovanou osobu, touha domoci se spravedlnosti a potrestání viníka nezmizí po uplynutí 15, 20 ani 30 let. Proto argument, že pachatelovo jednání přestalo být pro společnost škodlivé a není tak potřeba jej po takové době trestat, může vyznít ve vztahu k obětem necitlivě. Ale bohužel, realita je taková. Veřejná moc musí rozlišovat mezi potřebami celé společnosti a přáními jednotlivce. I když pro oběti je to mimořádné osobní trauma, se kterým se budou dlouho vyrovnávat, pro soudce, státní zástupce a policisty (jejichž počet a schopnosti jsou limitovány, jsou to taky jen lidé) je to zkrátka jen jeden z mnoha případů, které ve své kariéře řešili a řeší. A jelikož musí řešit stále nové, ty staré je nutné odsouvat do propadliště dějin. Když to řeknu velice cynicky, tak to, že mi včera ukradli auto, je větší problém, než že někomu před dvaceti lety unesli dceru.
Důkazní nouze
Hlavním argumentem pro promlčecí lhůty je ten, že s odstupem let či desetiletí je prakticky nemožné čin spolehlivě dokázat. Ano, forenzní technika se stále zdokonaluje, a moderní kriminalisté mají k dispozici také nástroje, o kterých se jejich předchůdcům v dobách, kdy byl institut promlčecí lhůty zaveden, ani nesnilo. Ale zatím nemáme k dispozici nic, co by dokázalo tak dokonale osvěžit paměť, aby si svědek detailně vybavil, co se stalo před 20 lety. Každý to přece zná, například potkáme nějakého známého, a po měsíci si už stěží vybavíme, jaký den v týdnu to bylo. Přitom tato otázka může u soudu rozhodnout o tom, zda dotyčnému potvrdíme alibi nebo ho pošleme za mříže. Mnoho lidí je také přesvědčených, že naše oči a mozek fungují stejně jako kamera a záznamová jednotka - to je však kardinální omyl. Náš mozek do vzpomínek vkládá různé interpretace a zjednodušení, mohou se vyskytnout i tzv. falešné vzpomínky, kdy člověk vědomě nelže a přesto popisuje realitu jinak, než se stala. Svědecké výpovědi, stejně jako další důkazy tedy s postupem času degradují, či zcela mizí ze světa.
Čas vypršel
Trestní právo není jediná oblast, která stanovuje časové limity, po jejichž uplynutí již není možné se svých práv domáhat. Účel existence takových omezení je s ohledem na výše uvedené jasný, zákon zjednodušeně řečeno říká: „Máte X let na to, domáhat se svých práv, potom už je to neefektivní a mnohdy i nemožné“. Proti tomu se často argumentuje traumaty, která některým obětem znemožňují o činu mluvit i mnoho let po jeho spáchání. Samozřejmě toto nechci nijak zpochybňovat a ani mi to nepřísluší, ale musím si položit otázku: Vyřeší se tento problém prodloužením dané lhůty? Nebylo by spíš lepší zajistit dostupnou psychologickou péči? Školit pracovníky orgánů činných v trestím řízení v přístupu k obětem tak, aby se nebály dané činy nahlašovat dokud je stopa horká? Zkrátka řešit příčinu problému spíše než jeho následek?
Existují i činy, které promlčet nelze, zejména válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Abych byl upřímný, já bych byl pro, aby i tyto mohly být promlčeny - samozřejmě v delším časovém horizontu, řekněme cca 50 let. Důvod je prostý. Nyní jsou již nejspíš všichni po smrti, ale ještě tak před 10 lety každou chvíli proletěla médii zpráva o tom, že 95letý dozorce z koncentračního tábora byl s velkou slávou odsouzen na doživotí. To skutečně nemá žádný význam. Jestliže někdo po celý život unikal lidské spravedlnosti, je rozumné ho již přenechat té vyšší - ať už si ji každý představujeme jakkoli. A my se můžeme zaměřovat na současné zločince, ty, kteří nás skutečně ohrožují.
