Článek
Netflix se zase jednou postaral o pozdvižení, tentokrát v souvislosti s královnou Kleopatrou VII., kterou v nejnovější adaptaci ztvárňuje herečka Adele James. Jde o další z řady kontroverzních castingových rozhodnutí, která v poslední době vedle Netflixu učinily i např. HBO či Fable Pictures. Dlouho jsem přemýšlel, co může být důvodem těchto rozhodnutí, a dospěl jsem k názoru, že je to obyčejná lenost tvůrců. Rozhodnout o tom, že „tenhle bude hrát tohohle, a ten zas toho“ totiž nevyžaduje žádnou velkou duševní námahu a dá se jednoduše prodat veřejnosti jako boj proti rasové diskriminaci. Ve skutečnosti je však jeho pravým opakem.
Pokud vidíme v roli bělošské historické osobnosti černošského herce, asi sotva to vyvolá nějaké pozitivní reakce. Spíše to povede k naštvání nad pokusem o přepisování dějin či ultraliberální indoktrinací. Mně osobně navíc přijde, že to funguje podobně jako tolik kritizované minstrel shows (kabarety populární v Americe v 19. století, kde herci se začerněným obličejem karikovali Afroameričany). Že zde zkrátka daná osoba plní funkci komického, nebo spíše směšného prvku - a každý snad uzná, že Jamajčanka v roli evropské královny z 16. století je něco neuvěřitelně směšného. Tohle je ten boj proti diskriminaci?
Přitom by se stačilo podívat do nedávné historie a našli bychom spoustu významných černošských osobnosti, které by si nepochybně zasloužily film o svém životě. Co třeba Louis Armstrong? Je o něm spousta dokumentů, ale o hraném celovečeráku nevím. Přitom by to mohl být úžasný kus do sbírky hudebních filmů. To samé třeba B. B. King, Rosetta Tharpe nebo Chuck Berry. Pak tu máme spoustu významných vládců a politiků, ať již byl jejich význam pozitivní (Haile Selassie I.) či negativní (Jean-Bédel Bokassa). A takhle by se dalo pokračovat. Ale my raději v rámci boje proti rasismu budeme dál točit jen filmy o běloších, co?
Teď to trochu přeháním, mnoho významných černochů bylo v poslední době na stříbrném plátně ztvárněno, např. Jesse Owens (Barva vítězství, 2016), Jimi Hendrix (Jimi: Hvězda stoupá vzhůru, 2013), Ray Charles (Ray, 2004), Nelson Mandela (Mandela: Dlouhá cesta ke svobodě, 2013) či Idi Amin (Poslední skotský král, 2006). Úspěch těchto filmů (na ČSFD i IMDB kolem 70%) pak ukazuje, že je bez problému možné černošským hercům umožnit zazářit a zároveň z nich nedělat nedůstojné kašpary či karikatury skutečných postav. Cesty tu jsou, stačí jen chtít a nebýt líný. Ale tím se vracíme k tomu, co jsem zmínil hned na začátku…
