Článek
Sargasové moře se rozkládá v okolí Bermud, je velice slané a často je popisováno jako téměř bez života, s výjimkou hojných řas rodu Sargassum, které mu daly jméno. Avšak pro jeden živočišný druh je mimořádně významné. Přestože drtivou většinu svých životů stráví příslušníci tohoto druh tisíce kilometrů daleko a ve zcela odlišném prostředí, právě sargasové moře je místem jejich zrození i smrti. Jde o Úhoře říčního, tajemnou rybu, která se jakoby vzpouzí logice světa a i po letech výzkumu stále biologům dělá vrásky na čele. A mě osobně nepřestává fascinovat.
Když se mladý úhoř vykulí z jikry, nikdo by v něm nehledal hadovitého obyvatele evropských řek, už jen proto, že ani trochu nepřipomíná dospělého úhoře - úhoří larva zvaná leptocefalus je totiž celá průhledná a její zploštělé tělo má tvar vrbového listu. Tyto larvy jsou hned po narození unášeny Golfským proudem k opačnému břehu Atlantiku a a během cesty se jejich tělo proměňuje do známého protáhlého tvaru, ovšem stále zůstává průhledné. Po asi třech letech tito sklovití úhoři dorazí k Evropě, kde začíná další fáze jejich životní cesty.
Když dorazí mladí úhoři k evropským břehům, začíná se jim na těle tvořit pigmentace a jejich kůže tmavne, stále jsou však velcí jen asi jako žížala. V tomto životním stádiu se nazývají monté a v této fázi se populace rozděluje. Část zůstává v ústích řek v brakické vodě a další část migruje dále do vnitrozemí. Zajímavé je, že úhoři v brakických vodách se stávají samci a ve sladkých vodách téměř výlučně samicemi, včetně uměle vysazovaných jedinců.
Úhoř říční (Anguilla Anguilla)
V průběhu let se zbarvení jejich těl výrazně změní - takzvaní žlutí úhoři mají tmavý, do hněda zbarvený hřbet, který na břiše přechází do barvy žlutavé. Ve sladkých a brakických vodách pak tráví úhoři většinu svého života, rostou a pohlavně dospívají. Preferují život při dně, většinu dne tráví zahrabáni v bahně a na lov vyplouvají až po setmění. Běžně dosahují věku 8–12 let, avšak nejstarší zaznamenaný úhoř se dožil dokonce 85 let. Běžně dorůstají délek kolem půl metru, nejdelší dokumentovaný exemplář měřil celých 133 cm. Hmotnost se většinou pohybuje okolo jednoho kilogramu, rekordní kus však vážil 6,6 kg.
Když úhoři pohlavně dospějí, přijde další metamorfóza - mění se ve stříbrné úhoře. Celé tělo zesvětlá a získá kovový lesk a břicho je stříbřité. V tomto stadiu se také výrazně zvětší oči a začíná se uzavírat trávicí trakt. Poté se vydají na tah po proudu řek a dále napříč Atlantikem, až do svého rodiště. Tato cesta jim trvá asi rok a půl a nepřijímají během ní žádnou potravu, žijí pouze z tukových zásob. Když vysílení úhoři dorazí na místo, začíná páření které probíhá několik set metrů pod hladinou. Každá samice zde uvolní několik stovek tisíc jiker, které se volně vznášejí ve vodním sloupci nad šestikilometrovou hloubkou. Po tomto aktu životní pouť úhořů končí, všichni do jednoho hynou a jejich těla klesají do temných hlubin. Z jiker se pak vylíhnou mladí leptocefalové a celý úžasný cyklus se opakuje.
Je tu vskutku fascinující. Za svůj život, který může být i stejně dlouhý jako lidský, vystřídají úhoři mořskou vodu atlantského oceánu, brakickou vodu ústí řek i sladkou vodu ve vnitrozemí. Několikrát rapidně změní svůj vzhled, z pár centimetrů dlouhých průsvitných larev vyrostou do i více než metrových hadů, a dvakrát za svůj život překonají sedmitisícikilometrovou vzdálenost mezi Evropou a Amerikou. Co je k tomu nutí? Podle čeho se orientují? Proč se třou právě tam? Tyto otázky stále zůstávají nezodpovězeny. A právě to je na nich tak úžasné.
