Článek
Milý deníčku,
občas, (tedy spíš celkem často), se setkávám s tím, že mé rodičovské úmysly, ačkoliv jsou dobře míněné, se nesetkávají s tím, co mé dítě skutečně chce. Tedy já investuji svou (poslední rok a půl velmi vzácnou a těžce obnovitelnou) energii do něčeho, co má mému dítěti pomoct s jeho rozvojem, ale výsledkem je, že se akorát chytnu za hlavu a říkám si, jestli by pro příště nebylo lepší tu energii využít nějak smysluplněji.
Jednodušeji řečeno:
1) Na dětské hřiště chodíme proto, aby si tam mohl syn hrát s mojí kabelkou…
2) Do aquaparku chodíme, abychom mohli celou dobu stát na (suché) kovové lodi a dívat se na ostatní lidi…
3) Houpačku jsme na zahradě pověsili proto, aby tam prostě visela.
4) Hračky od Ježíška dostal syn proto, aby ležely netknuté v poličce a on si mohl hrát s vysavačem, psím vodítkem a špinavým smetákem…
5) Pískoviště táta stloukal několik hodin z krásného borovicového dřeva proto, abychom se pak dívali na syna, jak si hraje s hlínou z květináčů a vodou z konví (a psí misky)…
6) Do dětského klubíku se chodíme najíst. (Sotva přijdeme, hned chce vyndat svačinku, s chutí se pustí nikoliv do ní, ale do svačin všech ostatních dětí. Občerstvování trvá zhruba hodinu a půl, pak nakoukneme do herničky, zaplatíme za vstup a můžeme jít domů.)
Takže pokud jsi, milý čtenáři mého deníčku, taky rodič a chodí to u vás doma podobně, nezoufej. Máme to taky tak.
