Článek
Milý deníčku,
jet s rok a půl starým dítětem na návštěvu za příbuznými je vážně očistec.
Dvě hodiny cesty v autě se člověk snaží zabavit znuděné dítě všemi svými silami. Hračky, svačinky, pitíčka, pohádky a písničky na mobilu, blbinky, zpívání… Dítě, ač je unavené (a tedy dost protivné), neusne za žádnou cenu, dvakrát se pokaká komplet od pasu dolů a dvakrát vás svýma štěněčíma očima přemluví, abyste za něj na benzínce utratili peníze a koupili mu nějakou super sladkou a nezdravou svačinu nebo hračku.
Po příjezdu by si člověk rád odskočil na toaletu a rád si s kávou v ruce (a čerstvou bábovkou v druhé ruce) odpočinul. Ale to mámám nehrozí. Máma si další dvě hodiny hraje na bachaře a snaží se oddálit pohromu, co nejvíc to jde.
„Na tohle nesahej, může se to rozbít. Tohle ne, je to nebezpečný. Do skříní nelez, to je neslušné. To spodní prádlo dej zpátky do tety šuplíku, než to někdo uvidí.“
Postupně se to s matčinou únavou promění na: „Pusť to! Fuj je to! Nesahej na to! Nejez to! Vyplivni to!“
Každý odborník na výchovu dětí (a že jich je poslední dobou nějak hodně, hlavně na sociálních sítích nebo v komentářích pod příspěvky, jako je tento) se hned ozve, že takhle komunikovat s dítětem je naprosto špatně. My mámy bychom měly ze svého slovníku vyřadit slova začínající na NE, vlastně všechna negativní slova a více dětem vše vysvětlovat. Ale doprkýnka, jak mu mám vysvětlit, že dávat si lahev od chemikálie do pusy je nebezpečný, když než dořeknu první slovo, už leze na skříň a než řeknu slovo skříň, už obědvá ze psí misky? (Misky buldoka, který neví, jestli má sníst nejdřív granule, misku a nebo dítě…)
Máma si na návštěvě vlastně ani nesedne, protože furt lítá za dítětem. Tak to probíhá až do chvíle, kdy prostě rezignuje, nechá dítě na pospas svému osudu (nebo spíš příbuzné a jejich dům na pospas dítěti) a jde se konečně po čtyřech hodinách vyčůrat.
No, tak už bychom mohli jet domů, co?
