Článek
Mám tu pro vás (a vaše děti) další ze série pohádek. Tentokrát jsme s AI trochu přitvrdily, hlavní hrdinou není traktor, jako v předešlém příběhu, ale silný a statný Jeřáb Otík.
Přeji příjemné počtení (a snažte se neusnou dřív, než vaše děti.)
Jeřáb Otík a tajemný hrad
Na kraji města stával vysoký věžový jeřáb jménem Otík. Každé ráno natahoval své dlouhé rameno a s radostí přenášel trámy, okna i kbelíky s maltou z místa na místo. Práce ho bavila, měl to v ruce – vlastně v háku.
Nebyl na to sám, měl na stavbě dva kamarády: míchačku Milku, co si pískala do rytmu a bagříka Břéťu, který uměl tancovat na místě i za jízdy.
Jeřáb Otík a jeho přátelé
Jednoho dne přijel na staveniště pán s bílou helmou a řekl: „Otíku, potřebujeme tě na speciální úkol. Budeme opravovat starý hrad támhle na kopci.“ Otík se rozzářil. Hrad! To zní vznešeně. Sbalil tedy svá světýlka, utáhl šrouby, zamával Milce i Břéťovi a vyrazil.
Hrad stál tiše a působil trochu tajemně. V jeho oknech se třpytil prach, vítr si hrál v cimbuří a listí okolních stromů šeptalo pradávné příběhy. Otík se hned pustil do práce: zvedal těžké krovy, podával kameníkům kameny a opatrně spouštěl střešní tašky na správná místa. Něco tu ale nehrálo…
Hned druhý den se začaly dít podivné věci. Zmizely dvě matice, několik šroubů a jedna malá lopatka se sama přesunula na jiné lešení. V podvečer se z věže ozývalo tiché šustění. „To bude asi duch,“ šeptli zedníci a přitáhli si bundy blíž k bradě.
Otík se ale nebál, byl to totiž statečný jeřáb. Rozsvítil si lampu na špici ramene a tiše zavolal: „Haló, kdo tu bydlí? Jsme kamarádi a přišli jsme pomoci.“ Nikdo mu neodpověděl, avšak v prachu u zdi spatřil drobounké stopy, jako by snad někdo kráčel po špičkách.
Další den zmizelo znovu pár šroubků, a tak když se setmělo, Otík natáhl hák k nízkému okénku a tiše zašustil provázkem. „Nebojte se,“ zašeptal. „zvědavost je těžší než kbelík s maltou!“
V tu chvíli se zpoza kamene vynořily dvě korálkové oči, za nimi fousky, a pak další a další. Byly to myšky! Desítky malých šedivých obyvatel hradu. Nejmenší z nich, myška Rózi, se uklonila: „Promiň, Jeřábe Otíku. Hrad je náš domov. Bály jsme se, že nám ho zavřete, a tak jsme vás chtěly trochu postrašit a odehnat.“
Otík se usmál. „Domov se neopravuje proto, aby se zavřel, ale aby vydržel. Pojďte nám pomoci. Každý umí něco.“
Stavba hradu
A tak se staly myšky součástí party. Ukázaly tajné chodbičky, díky nimž zedníci našli duté místo ve zdi. Varovaly, když se zvedal vítr. Uklízely drobné kamínky a dávaly pozor, aby žádný šroubek neutekl.
Za pár týdnů byl hrad hotový. Když práce skončila, Otík se rozhlédl po hradě a zamrkal lampou. „Vidíte,“ řekl, „někdy stačí se zeptat a tajemství se promění v přátelství.“ A od té doby, kdykoli jel kolem kopce, vždycky na chvilku zacinkal hákem. A z hradních oken mu odpovědělo spokojené myší písknutí.
