Článek
Je to zhruba tři čtvrtě roku, co chodím se synem na plavání. Jiné maminky začínají již s půlročními kojenci, ale já jsem se půl roku po porodu cítila maximálně tak na společný nákup, a i tak jsem byla zpocená až na pr… pravém předloktí (protože jsem na něm nesla syna, zatímco jsem před sebou tlačila kočár - syn řval a řval… já pak doma taky).
Takže na plavání jsme začali chodit zhruba kolem jednoho roku. Moje představa byla taková, že si to syn bude od prvního okamžiku užívat, protože vodičku jako správné mimino miluje, a taky že tam bude mezi stejně starými „kamarády“.
To druhé se splnilo během prvních pár lekcí. Nejenže můj malý plaváček poznal hned několik podobně starých chlapečků a holčiček, ale také já jsem mezi maminkami našla nové kamarádky. A to mi, co si budeme, hodně v mateřství pomohlo. Pochopila jsem, že nejsem jediná zoufalá matka na týhle planetě, ale že každá z nás se občas cítí zoufale, a že dokonce i ty maminky, které na první pohled vypadají, jak mají úplně všechno pod palcem, ve skutečnosti úplně všechno pod palcem nemají. A že naopak i já, když se cítím jako máma zcela neschopná, jsem v očích jiných maminek ta, která to zvládá s přehledem.
Vlastně nás všechny spojuje to, že se snažíme být co NEJLEPŠÍ MÁMY a někdy nám to jde a jindy zase ne. I my jsme jen lidi. A jsme všechny víc statečné a odvážné, než si myslíme.
Jsem moc ráda, že mám teď kamarádky se stejně starými dětmi, protože spolu můžeme sdílet každodenní mateřské radosti i strasti. Vyměňovat si názory, radit si, pomáhat si, postěžovat si (to především).
A co získal plaváním můj syn?
1. Již zmíněné kamarády. Děti, které od pohledu pozná, zamává jim, sebere jim svačinu, plácne je přátelsky po hlavě, zdrhne a zase jim zamává.
2. Otužilost (tu získala i maminka).
3. Schopnost zadržet dech před potopením (možná se to zdá jako banalita, ale není, trénovali jsme to celý ten tři čtvrtě rok a je to základní prevence utonutí).
Rozhodně není pravda, že by si syn plavání vždycky užíval. Spíš mám pocit, že ho často spíš přetrpí v mojí náruči bez toho, aniž by se jakkoliv zúčastnil (i přes to, že já ze sebe dělám cvičenou opici, abych ho aspoň trochu zabavila). Některé lekce byly celé probrečené, jiné celé prosmáté, často to má půl na půl. Ale čím víc lekcí má za sebou, tím to zvládá líp, i já víc vím jak na něj, aby to hezky odsejpalo.
A jak taková naše lekce plavání probíhá?
1. V šatně se převlékneme - já do plavek, syn do plavecké plínky. Na zemi jsou nachystané karimatky, takže i nesedící dítě je možné položit a v klidu (to slovo neznám) se převléknout. Maminky malých miminek si nechávají v šatně nahoře na skříňkách autosedačkové vajíčko, my už chodíme od auta pěšky nebo jsem syna nosila v nosítku.
2. Vyčůráme se (všimněte si typického mateřského plurálu), syn do nachystaného nočníku a já… no to je asi jasné, že jdu na záchod… Pak se osprchujeme a jdeme k bazénu.
3. U bazénu se sejdeme všechny maminky s dětmi a s naší lektorkou. Během čekání na lekci si děti mohou vybrat hračku, kterou si vezmou s sebou do bazénu. (FAKT TO POMÁHÁ. Člověk by neřekl, jak takový obyčejný plastový balónek může pomoct dítěti, které se zrovna necítí ve své kůži. Jakoby se pak cítilo bezpečněji.)
4. Lekce trvá půl hodiny a většinu tohoto času společně s ostatními maminkami a lektorkou říkáme básničky, během kterých děláme s dětmi požadované pohyby. Často se využívají i pomůcky. Například na tuto básničku děti ducnou hlavičkou do nafukovacího míče: Máme doma berana a ten trká rohama. Berany, berany, duc.
5. Během lekce trénujeme i potápění. Nejdřív se několik měsíců dětem pouze polévala hlavička včetně obličeje vodou, čemuž předchází jasný pokyn od rodiče, aby dítě vědělo, že má zadržet dech. (To se mimochodem musí trénovat i doma při večerním koupání, ideálně každý den). Pod vodu jsme začaly děti potápět až ve chvíli, kdy lektorka viděla, že děti jsou dobře naučené zadržovat dech. Teď už máme dokonce pokyn koupit dětičkám vodní brýle, protože budeme potápět čím dál víc, třeba i pro hračky.
6. Po lekci následuje ta oddechová (dobrovolná) část, kterou většina dětí miluje z celého plavání nejvíc (a maminky také) - vířivka. Můj syn se do ní tak těší, že celou lekci přetrpí jen proto, aby se pak mohl vyvalit v té teplé vodě a jen tak tam zevlit. Miluje to. (Bublinky jsou kvůli bezpečnosti vypnuté.)
7. Následuje opět sprcha a čůrání. V šatně je nejdůležitější hned dát plínu, jinak se zákonitě stane nehoda (nám se stala už dvakrát) a hned potom vyndat svačinu a pití. Dítě papá, maminka se obléká. Pak vyčistit ouška, nasadit čepici a šup do auta, kde dítě během prvních 2 minut usne.
Jak to dělají maminky, které mají 2 a více dětí? Jak zvládají plavání? No, moc jich tam nechodí, právě proto, že plavat můžete jen s jedním dítětem a druhé nesmí být u bazénu bez dozoru. Takže pokud chcete chodit s oběma dětmi, musíte s sebou mít doprovod, který dítě, které s vámi zrovna neplave, pohlídá. A co si budem, málokdo má babičku/dědečka, kteří by mohli pravidelně chodit každý čtvrtek ráno v 9 na plavání.
Tak takto vidím kojenecko-batolecí plavání já. Možná to teď vypadá, že je to úplná věda, ale není. Je to fajn a určitě to doporučuji. Pokud je dobrá lektorka, je to pro dítě rozhodně přínosem. A jak říkám, pro mě to je přínosem rozhodně.
