Článek
Evžen a dům, kde nikdo nebydlel
Den ve školce utekl jako voda a najednou tu byla maminka. „Dobrý den, jdu si pro Evžena,“ ozvalo se do školkového sluchátka. Paní učitelka pustila maminku dovnitř a Evžen se jí vrhl do náruče.
„Ahoj, mami! To je super, že už jsi tady!“ tiskl se malý Evžen mamince do náruče. Hned začal vyprávět, co ve školce zažil – že dnes malovali na papír vodu modrou barvou a do ní lepili barevné rybičky a že se taky byli na procházce podívat na místní rybník. „Tam ale žádný ryby nebyly.“ Evžen posmutněl.
„Možná byly jen moc hluboko,“ pohladila ho maminka po vlasech.
„Aha…“ zamumlal Evžen a přemýšlel, jak hluboko asi byly.
Když se oblékli a vyšli ze školky ven, chytil se Evžen maminky za ruku. „Co budeme dělat teď?“ zeptal se zvědavě a konečně pustil maminku ke slovu.
„Půjdeme se seznámit s novými sousedy,“ řekla maminka a v jejím hlase byl lehce slyšet strach a nejistota, které se snažila zakrýt.
Evžen to ale odhalil a rychle znejistěl. „Nové sousedy? Kde? Kdy?“ nechápal. Trochu sevřel mamince ruku, jako kdyby se bál, že mu uteče.
„Do toho domu hned vedle nás se nastěhovali noví lidé,“ vysvětlovala maminka klidným hlasem. „Bydlí tam jeden pán a jedna paní. Dnes dopoledne si přivezli spoustu věcí a teď se tam zabydlují. Jsem z toho sama trochu nervózní, protože v tom domě deset let nikdo nebydlel a jsme zvyklí mít doma klid. Ale myslím, že bude všechno v pořádku. Právě proto za nimi dnes půjdeme a seznámíme se. Věřím, že to dobře dopadne,“ dodala maminka s lehkým úsměvem.
Evžen měl ještě spoustu otázek, na které se cestou domů maminky ptal.
„A proč se tam přistěhovali?“ ptal se zvědavě.
„To se jich můžeme zeptat. Já jen vím, že pocházejí z Moldavska. To je stát, který leží mezi Rumunskem a Ukrajinou. Víc o nich nevím.“
„Moldavsko…“ opakoval Evžen a představoval si, že v téhle zemi žijí mamuti, dinosauři a pravěcí lidé. To byla ale jen fantazie, protože Moldavsko není žádná vymyšlená země, je to stát hodně podobný naší České republice. I tam chodí děti do školek a škol.
Když Evžen s maminkou přicházeli k domu, uviděli, jak po zahradě chodí urostlý, mladý a hezký pán, podobně starý jako Evženův tatínek. Vyndaval těžké krabice z auta a občas se rozhlédl, kam co postaví. Když si všiml přicházejících sousedů, hned jim šel naproti.
Evžen začal trochu panikařit, protože to byl cizí člověk. Chytil se maminky o něco pevněji a schoval se trochu za její bok.
„Dobrý den, já jsem Roman, nový soused,“ řekl ten cizí pán a přátelsky se usmál. Mluvil trochu jinak, některá slova říkal zvláštně, ale bylo mu dobře rozumět. Jen co to dořekl, vyšla ze dveří jeho žena. Nesla v náručí složenou deku a za ní se v chodbě objevila velká krabice.
„Jé, ahoj, já jsem Mária a tohle je můj muž Roman. Jsme z Moldavska, ale žijeme tu už dlouho, já už od třinácti. Zrovna vybalujeme,“ řekla a dům jako by se rázem rozzářil s jejím úsměvem.
Ta paní vypadala mile a hezky se usmívala. Evžen si pomyslel, že to možná nebude tak špatné, mít nové sousedy. Zvedl oči k mamince a všiml si, že i ona se usmívá. Najednou se mu dýchalo nějak lehčeji.
„My jsme vaši sousedé z vedlejšího domu,“ představila se maminka. „Já jsem Klára a tohle je můj syn Evžen. Můj muž je Tomáš a je teď v práci.“
„Ahoj,“ špitl Evžen potichu, ale Mária ho i tak slyšela.
„Ahoj, Evžene,“ odpověděla mu. „Třeba si někdy spolu ukážeme, jaké máte tady nejlepší hřiště. Taky bychom chtěli mít časem děti.“
To už znělo docela dobře. Hřiště měl Evžen rád a představa nových kamarádů se mu líbila.
Večer si spolu s maminkou o nových sousedech povídali. U večeře i při čištění zubů se k tomu pořád vraceli. Maminka mu vysvětlovala, jak to teď bude probíhat.
„Víš, i když teď budeme s novými sousedy kamarádi, nikdy k nim nesmíš chodit sám, protože to jsou stále cizí lidé,“ řekla a podívala se mu do očí, aby viděla, jestli poslouchá.
Evžen přikývl. „Ani když mě pozvou?“
„Ani když tě pozvou. Vždycky se nejdřív zeptáš mě nebo tatínka a půjdeš tam jen s námi, dokud je pořádně nepoznáme. A kdyby ti něco chtěli dát, třeba nějakou sladkost, je potřeba, aby ses nejdřív zeptal maminky nebo tatínka, jestli si to můžeš vzít.“
„Jako když mi paní učitelka říká, že si nemám brát bonbóny od cizích lidí?“ ujišťoval se Evžen.
„Ano, přesně tak,“ usmála se maminka. „Pořád to jsou cizí lidé. Ale vypadají mile, viď? Možná bychom mohli pozvat zítra Máriu na procházku a trochu jí to tady ve městě ukázat. Co myslíš? Alespoň se líp poznáme,“ navrhla maminka.
Evžen chvíli přemýšlel. Představoval si, jak jdou s Máriou po městě, ukazuje jí své oblíbené hřiště a možná jí poví i o rybníku, kde dnes žádné ryby neviděl. „Jo,“ řekl nakonec. „A můžeme jí ukázat i tu cestu ke školce. A třeba někdy uvidíme i opravdový ryby.“
Maminka přikývla. „To je dobrý nápad.“
Když si Evžen večer lehl do postele, přitiskl si k sobě svého plyšového dinosaura. V hlavě se mu míchaly dnešní zážitky: školka, rybník bez ryb, dům, kde deset let nikdo nebydlel, a teď v něm bydlí Roman a Mária z Moldavska. Trochu se bál, jaké to bude, až se s nimi zítra znovu uvidí. Ale zároveň byl zvědavý.
„Mami?“ ozval se ještě z pokoje. „Myslíš, že v Moldavsku mají taky školky?“
Maminka nakoukla do dveří. „Myslím, že ano. A možná tam děti taky malují vodu modrou barvou a lepí rybičky,“ usmála se.
Evžen se tomu potichu zasmál. Najednou mu noví sousedé nepřipadali tak moc cizí. Byli to prostě lidé, kteří mluví trochu jinak, ale jsou dost podobní ostatním lidem z města.
Připadalo mu tu najednou veseleji. Těšil se, co nového se sousedy zažijí a co se od nich dozví. A taky věděl, že když si nebude jistý, vždycky se může zeptat maminky nebo tatínka a nemusí se stydět říct, že má z něčeho trochu strach.
Je normální, že máme občas z nových věcí strach. Ale i nové věci mohou být super.
