Článek
Evžen a výlet za traktory
Když se ráno malý Evžen probudil, posadil se na postýlce a zavolal: „Dneska jedu se školkou na výlet!“ Paní učitelka Jana jim včera připomněla, že si mají vzít batůžky, pití a svačinu. Evžen si do batůžku nachystal jablko, sušenku a malý zelený traktor pro štěstí.
Po snídani se oblékl a s maminkou vyrazili ke školce, kde už čekal velký bílý autobus. Děti do něj s nadšením nastupovaly, mávaly rodičům z okýnek a dělaly na ně veselé obličeje. Evžen seděl s Lukáškem a oba se moc těšili do muzea – hlavně na traktory.
Cesta rychle utekla a brzy už vystupovali před Zemědělským muzeem. Ještě venku před vstupem byl výběh se slepičkami, klasickými i chlupatými hedvábničkami. Děti si je mohly pohladit a podívat se, jaká snášejí vajíčka.
Uvnitř muzea to bylo ještě zajímavější. Tolik traktorů! Červený Zetor, modrý New Holland, zelený veterán s obrovskými koly… Evžen nevěděl, kam se dívat dřív. Připadal si jako v ráji.
„Podívej, Lukáši, tenhle má obrovský volant!“ zvolal nadšeně.
Děti si mohly na některé traktory i sednout a vyfotit se. Evžen se smál a představoval si, jak je opravdovým traktoristou a jezdí po poli. Kroutil u toho volantem sem a tam. Paní učitelka jim ukazovala různé stroje a vysvětlovala, k čemu slouží třeba cisterna nebo valník.
Najednou se ale stalo něco nečekaného. Cizí pán, který stál kousek od Evžena, z ničeho nic spadl na zem a začal se divně třást a škubat. Dokonce mu z pusy tekly sliny. Evžen se lekl, byl vyděšený a nevěděl, co má dělat. Rychle běžel za paní učitelkou Janou.
„Paní učitelko, paní učitelko, támhleten pán…!“ vykoktal a tahal ji za rukáv.
Paní učitelka se podívala, kam Evžen ukazuje, a hned zavolala: „Všechny děti ke mně, hned!“ Přivolala děti k sobě a druhé paní učitelce Martině řekla: „Martino, ty běž k tomu pánovi a zavolej sanitku! Já odvedu děti pryč.“
Paní učitelka Martina šla pánovi pomoct a zavolala záchranku. Paní učitelka Jana odvedla děti do vedlejší místnosti a cestou poprosila pána z ochranky, aby šel také pomoct. Dětem vysvětlila, že někdy se lidem udělá špatně a že je důležité, aby mu mohli dospělí rychle pomoct. U dětí je hlavní, aby byly v bezpečí.
Za chvíli už přijela sanitka a pánovi pomohli zdravotníci. Když bylo po všem, paní učitelky děti pochválily, jak byly statečné a jak hezky poslouchaly.
Když se vrátili do školky, paní učitelka zavolala Evženovu maminku a všechno jí pověděla. Doma měl Evžen na maminku spoustu otázek a ta mu vše trpělivě vysvětlila.
„Mami, proč ten pán spadl a divně se třásl?“ zeptal se.
Maminka odpověděla: „Ten pán měl celotělové křeče. Nejspíš má v těle nějakou nemoc, která to způsobila, možná epilepsii, při té se člověk třese a škube sebou, může se i stát, že se přitom počůrá nebo pokaká. To je v takové situaci běžné. Ale co má ten pán za nemoc, to ví jen doktoři a to my nejsme. Důležité je, že jsi se zachoval správně.“
„Ale mami, vždyť já jsem utekl a vůbec jsem tomu pánovi nepomohl. Bál jsem se,“ řekl smutně Evžen. Když teď ví, že byl pán nemocný, chtěl by mu pomoci víc.
„Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl. Jsi dítě a to je v pořádku. Pokud se bojíš, je důležité utéct do bezpečí za dospělým člověkem, kterého znáš. Třeba za paní učitelkou, maminkou nebo tatínkem. Strach je náš kamarád a pokud se bojíš, je v pořádku utéct. Tomu pánovi jsi pomohl přesně tak, že jsi na to upozornil dospělou paní učitelku, která už věděla, jak mu pomoct bezpečně,“ vysvětlovala maminka.
Evžen se nad tím zamyslel. „Takže nevadí, že jsem se bál a utekl jsem, protože jsem dítě?“
„Přesně tak,“ řekla maminka a pohladila ho po vláskách. Evžen se usmál. Najednou se zase cítil v bezpečí.
„A víš co, mami? Nejvíc se mi stejně líbil ten červený Zetor. Až vyrostu, budu traktorista a budu jezdit po poli.“
Maminka ho pevně objala. „Můžeš být, kým chceš, Evžene.“
A tak Evžen zjistil, že i když se někdy stane něco nečekaného a trochu strašidelného, vždycky je nejlepší jít za nějakým dospělým, kterého dobře známe a říct mu to. A že i když se bojíme, můžeme být stateční.
