Článek
Poldík jako taneční hvězda
Od té doby, co Poldík začal chodit na kroužek tancování, byl jeho svět veselejší. Každý týden se těšil na taneční lekci a na to, co se zase nového naučí.
Jednoho dne přišla trenérka Ívy s velkou novinou:
„Děti, za měsíc budeme mít vystoupení! V Horažďovicích bude každoroční akce HD Fest a my si tam zatančíme na jevišti! Přijdou se na vás podívat rodiče, babičky, dědečkové i kamarádi,“ řekla nadšeně.
Všechny děti začaly vesele poskakovat jak blechy. Jen Poldíkovi se rozechvěly nožičky.
„Co když se mi něco nepovede? Co když zakopnu? Nebo zapomenu kroky?“
Celý večer o tom pak přemýšlel. Dokonce i plyšáček Baleťáček pro štěstí byl trochu nervózní.
Dny ubíhaly. Děti pilně trénovaly. A Poldík? Ten ze všech nejvíc, protože cvičil i doma před zrcadlem. Bylo pro něj důležité, aby jeho tanec byl perfektní. Tančil, jak nejlépe dovedl, ale někdy se mu pletly nohy a jindy zapomněl, na kterou stranu se má zatočit.
Jednou po tréninku zůstal sedět smutně na lavičce, s hlavou sklopenou.
Trenérka Ívy si k němu přisedla.
„Poldíku, tebe něco trápí?“
Poldík přikývl. „Mám strach, že to zkazím. Co když zapomenu, co mám dělat…,“ povzdechl si smutně.
Trenérka se usmála.
„Tak na to mám jasný řešení. A vím, že zrovna ty, Poldíku, ho hravě zvládneš.“
Poldík se zaujatě podíval na trenérku a čekal, co se dozví.
„Když zapomeneš kroky nebo něco zkazíš, prostě tanči dál. Tanči jakkoliv a předstírej, že přesně tak to má být. Jako bys byl herec. A jakmile si vzpomeneš, co máš dělat, chytni se a pokračuj s ostatními v choreografii.“
Poldík chvilku přemýšlel, a pak se zeptal: „A tobě se to taky někdy stalo? Že jsi něco pokazila na vystoupení?“
„Jéje, a kolikrát!“ zachechtala se Ívy. „Nikdo dokonalý z nebe nespadl. I vystupování před lidmi se musí trénovat. Žádný strach, ty to zvládneš.“
Poldík se usmál a byl klidnější.
Uběhl měsíc a byl tu HD Fest – velká slavnost pro všechny lidi z Horažďovic a okolí. Na náměstí stály stánky s citronovou limonádou, tradičními koláči a rukodělnými výrobky. Vzduchem vonělo pečivo a z různých koutů bylo slyšet smích a cinkání skleniček. Uprostřed náměstí bylo postavené venkovní pódium, na kterém se střídala různá vystoupení.
Když přišla řada na taneční show, Poldík a jeho taneční kamarádi vyšli na pódium. Měli stejné kostýmy – červenou mikinu s kapucí a černé tepláky. Poldíkovi bušilo srdíčko jako bubínek, ale vzpomněl si na slova trenérky Ívy a zhluboka se nadechl.
Hudba začala hrát a děti začaly tančit. Z Poldíka rychle opadla nervozita a užíval si každý pohyb. Najednou mu ale uklouzla noha a málem spadl. Na vteřinu se zarazil, ale hned si vzpomněl na slova trenérky. Usmál se, vyskočil a zatočil se dokola, jako by to do choreografie patřilo. V tu chvíli se na náměstí rozezněl potlesk, protože diváci si mysleli, že několikavteřinové taneční sólo bylo cílené.
Tanec pokračoval, děti se držely za ruce, točily se do rytmu a smály se na sebe. Když hudba dohrála, diváci tleskali, někteří rodiče si utírali dojetím oči a Poldík měl pocit, že je nejšťastnější na světě.
Po vystoupení běžel k mamince. Objala ho a řekla:
„Poldíku, ty jsi úplná taneční hvězda!“
A Poldík věděl, že to není proto, že by byl nejlepší. Ale proto, že tančil s radostí. A plyšáček Baleťáček, schovaný v tašce, jako by se na něj taky spokojeně usmíval.
Od té doby se už Poldík tolik nebál a věděl, že když se něco nepovede, stačí se usmát a tančit dál.
