Rytíř se změnil v agresora. Tohle se děje v dětských pokojích běžně.

Zbořený hrad, kopanec do miminka a slzy, které nešly zastavit. Tohle není příběh z bulváru. Tohle je běžná realita tisíců rodin, o které se moc nemluví, asi proto, že se za ni my rodiče stydíme. Jak se z malého „agresora“ stal zase láskyplný bráška? Čtěte dál – možná vám to zachrání nervy. Nebo aspoň třeba dodá naději. A když budete chtít, přečtěte příběh tomu vašemu malému rytíři.

Martínek byl malý kluk s velkou fantazií a ještě větším srdíčkem. Každý den, když vyšel ven na zahradu, proměnil se v odvážného rytíře. Z  obyčejného klacku se stal kouzelný meč, tráva se změnila v království a za křovím prý bydlel zlý drak, kterého musel porazit. „Ha! Už tě mám! Pích!!“ volal a klacek svištěl vzduchem.

Doma ale klacky nesměly být, a tak měl plastový meč, se kterým bránil své plyšáky před neviditelnými příšerami. Měl malého brášku Samíka, který ještě neuměl mluvit ani chodit. Měl ho rád, ale často ho zamrzelo u srdíčka, když maminka dlouho chovala právě Samíka. Blížily se Vánoce a Martínek se v duchu bál, jestli třeba bráška nedostane víc dárků. „Co když ho mají radši než mě?“ honilo se mu hlavou.

Jednou si Martínek hrál v obýváku na rytíře a hrad. Samík ležel na dece a nožičkou omylem shodil jeho hrad z kostiček. V Martínkovi to najednou bouchlo: polil ho horký vztek. „To je můj hrad!“ křikl a prásk – bouchl Samíka plastovým mečem přímo do zad. Samík se rozplakal a maminka přiběhla. Když viděla, co se stalo, rozzlobila se: „Martínku, tohle se nedělá. Nesmíš bráškovi ubližovat.“ A v tu chvíli to v Martínkovi vřelo ještě víc. Bolelo ho, že se maminka zlobí, a tak natruc do Samíka kopl, a když ho maminka chtěla zastavit, kopl ze vzteku i do ní. „Já se s váma nebavím!“ vyplázl jazyk a uraženě se otočil zády.

Později se všichni vydali na procházku do parku. Tatínek tlačil kočárek, maminka šla pomalu vedle Martínka. Chvilku bylo ticho. Pak se maminka zastavila, klekla si k  Martínkovi, pevně ho objala a zašeptala mu do ouška: „Ty a tvůj bráška jste pro mě to nejcennější, co mám. Oba vás mám ráda stejně – nejvíc na světě.“ V tu chvíli, ach, jako by se v Martínkově srdíčku rozsvítilo teplé světýlko. Cítil se v bezpečí a bylo mu tak krásně.

„Víš, co je úkol opravdových rytířů?“ zeptala se maminka tiše. „Rytíři nemají svým blízkým ubližovat, ale chránit je. Je to těžký úkol a být rytířem je velká zodpovědnost. A kdykoliv budeš mít vztek, můžeš přijít za mnou a říct, jak ti je. Pomůžu ti.“ Martínek si představil, jak stojí jako rytíř v brnění před malým Samíkem a drží nad ním ochranný štít. Usmál se na maminku a přikývl. Když došli ke hřišti, naklonil se ke kočárku, jemně pohladil Samíka po čelíčku a zašeptal: „Odteď tě budu chránit, bráško. Jako pravý rytíř.“