Článek
Když náš tříletý syn v září nastoupil do školky, netušili jsme, že i on bude každou chvíli doma s kdejakou rýmičkou – vždyť měl odmala dobrou imunitu. Jenže realita je jiná: viróza střídá virózu a stonáme i my rodiče a mladší sourozenec, protože se doma bacily z kýchání a smrkání šíří rychlostí blesku.
Po necelých dvou týdnech doma měl syn strach vrátit se do školky. Rozhodla jsem se ho podpořit tím, co umím nejlépe – pohádkou s dobrým koncem. Tady je, třeba se bude hodit i vašim maroďáčkům.
Evžen se po nemoci vrací do školky
Bylo pár dní před Vánoci a venku poletoval jemný sníh. V pokojíčku seděl chlapeček Evžen u okna, držel v ruce kapesník a díval se, jak se vločky tiše snášejí na střechy domů.
Evžen byl dva týdny doma s nachlazením. Hodně smrkal, bolelo ho v krku a kašlal. Teď už mu bylo líp, ale v bříšku měl divný pocit – trochu jako motýlky, ale ne ty veselé. Měl jít po dlouhé době zase do školky a bál se.
„Co když už si se mnou nikdo nebude chtít hrát?“ přemýšlel smutně. „Co když už si mě Lukášek nepamatuje? Určitě už si našel jiného kamaráda.“
Maminka si k němu přisedla a pohladila ho po vláskách.
„Evžene,“ řekla tiše, „ve školce na tebe čekají kamarádi i paní učitelky. Uvidíš, že budou mít radost, že jsi zase zdravý.“
Evžen jen přikývl, ale strach z něj ještě neodešel.
Ráno si oblékl teplou bundu, čepici a rukavice. Když s maminkou šli ke školce, sníh mu křupal pod botami. Čím víc se blížili, tím víc se mu chtělo vrátit domů. Chytl maminku za ruku o něco pevněji.
Maminka vede Evžena do školky
U dveří školky se zastavil. Srdíčko mu bušilo jako malý bubínek.
„Mami…“ zašeptal, „já tam nechci. Já už to neumím být ve školce.“
Maminka si k němu klekla, podívala se mu do očí a usmála se.
„Všechno pořád umíš,“ řekla. „Jen jsi chvíli chyběl. A víš co? Dneska tě čeká velké překvapení. Vždyť jsou skoro Vánoce.“
Evžen se nadechl, otřel si nos a pomalu vešli dovnitř. V šatně to vonělo stromečkem a perníčkem. Stále měl trochu strach, ale přidala se i zvědavost.
Když otevřel dveře do třídy, najednou se něco stalo.
Kamarádi
„Jé, ahoj Evžene!“ ozvalo se z kouta, kde stála krabice s hračkami.
Byl to Lukášek, Evženův nejlepší kamarád. V očích se mu rozzářila radost.
„To jsem rád, že už jsi tady! Budeme si zase hrát s traktorama, jako minule?“ zavolal rozběhl se k němu.
V tu chvíli jako by všechny strachy z Evženova bříška vyskočily ven a utekly pryč. Najednou se cítil lehký a šťastný.
„Jo!“ vykřikl. „Pojďme si hrát s traktorama!“
Kolem prošla paní učitelka Jana.
„Evžene, to je dobře, že jsi zase zdravý,moc jsme se na tebe těšili.“
Evžen už se vůbec nebál. Vždyť ho tu měli všichni rádi.
S Lukáškem si postavili velké silnice z kostek a na nich jezdili s traktory, náklaďáky a bagry.
Najednou paní učitelka Jana zatleskala.
„Děti, pojďte sem ke stromečku,“ zavolala. „Musím vám něco ukázat.“
Děti se seběhly k oknu, kde stál ozdobený vánoční stromeček. Na jeho větvích se třpytily barevné koule a hvězdičky, co děti ve školce vyráběly. Pod stromečkem bylo něco, co tam ještě ráno nebylo. Spousta krásně zabalených dárečků.
„Jééé!“ zvolaly všechny děti najednou.
„Ježíšek tu byl!“ vykřikl Lukášek a poskočil radostí.
„Ano,“ usmála se paní učitelka. „Když jste si hráli, Ježíšek se sem potichoučku připlížil a nechal vám tu dárečky.“
Evžen se podíval na stromeček s otevřenou pusou.
„On přišel i když jsem byl tak dlouho nemocný?“ zašeptal.
„No samozřejmě,“ odpověděla paní učitelka. „Ježíšek ví, že jsi byl statečný a hezky ses doma léčil, aby ses mohl vrátit za kamarády.“
Děti si sedly do kroužku a společně začaly rozbalovat dárky. Byly tam nové pastelky, křídy i oblečky pro panenky. Evžen našel pod stromečkem krásný zelený traktor s vlekem.
„Podívej, Lukáši!“ zasmál se Evžen. „Ten je jako dělaný pro nás dva!“
„Tak s ním budeme jezdit spolu,“ řekl Lukášek a hned mu pomohl traktor dorozbalit.
Ve třídě bylo veselo, děti si hrály a smály se. Venku za oknem pořád padal sníh a všechno kolem vypadalo jako v pohádce.
Když si šly děti po obědě lehnout do postýlek, Evžen si uvědomil, že ten zvláštní strach, co měl ráno v bříšku, je pryč. Místo něj tam měl teplý a měkký pocit, jako když se člověk zachumlá do měkké deky. A přesně to taky udělal.
„Školka mi vlastně chyběla,“ pomyslel si tiše. „Kamarádi, paní učitelky, Lukášek… A ten traktor!“
Usmál se, zavřel oči a než usnul, zašeptal:
„Jsem rád, že jsem zase ve školce.“
A tak se ukázalo, že i když se někdy bojíme vrátit tam, kde jsme dlouho nebyli, může nás čekat radost, kamarádi a možná i malý vánoční zázrak.
