Článek
Po uvedení představení Cimrman v říši hudby, vrcholícího operou Úspěch českého inženýra v Indii, začala hned následující rok - 1974 - práce na nové hře zcela jiného žánru.
Představení mělo premiéru 17. října 1974. Třebaže se hra řadí mezi nejúspěšnější a nejznámější, vznikla vlastně na příkaz. „To jsem byli ve svazku Státního divadelního studia a Reduta byla tou jeho dílnou a bylo nám doslova přikázáno, že musíme napsat další text, protože to je dílna a tam se nemá reprodukovat to, co je napsáno, ale mají pořád vznikat nové věci, tak jsme tu pohádku napsali vysloveně na příkaz,“ vzpomínal Zdeněk Svěrák. Je nutné konstatovat, že kvůli (ale spíše dnes říkáme díky) tomu, že byla autorská dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak nucena psát stále další a další texty, vzniklo 5 divadelních her. Vražda v salonním coupé, Němý Bobeš aneb Český Tarzan, Cimrman v říši hudby, Dlouhý Široký a Krátkozraký a Posel z Liptákova. Pokud bychom počítali i Lijavec napsaný ještě na konci 70. let, ale kvůli problémům s textem uvedený až v roce 1982, tak šest dramat. Pokud ještě připočítáme upravené verze Aktu a Vyšetřování ztráty třídní knihy, tak už to je osm.
Hra se dočkala svého uvedení brzy po předchozím představení, protože hrozilo, že Reduta, kde Divadlo Járy Cimrmana v roce 1974 působilo, bude uvolněna Pragokoncertu, což se později skutečně stalo. Soubor proto nechtěl dávat Pragokoncertu záminku (při případném pokusu o likvidaci divadla), že stejně již nic nového neprodukuje. Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak na to vzpomínali takto:
Zdeněk Svěrák: Reduta přestala patřit Státnímu divadelnímu studiu, byla předána Pragokoncertu, což byla hudební agentura. Nám řekli, že se pro nás nic nemění, že jenom budeme mít jinýho provozovatele, jenže to byla taková past.
Ladislav Smoljak: A to nám řekli na začátku sezóny a brzy nám řekli, že budeme hrát jen do konce kalendářního roku. Protože je to hudební agentura a nebude dělat divadlo.
Zdeněk Svěrák: A kromě toho - umělecká úroveň (jak napsal soudruh dr. Sántó) tohoto divadla upadá. Je to pořád stejné, nic nového netvoří a politický nějaký výhrady no a čili… my jsme se octli v neřešitelné situaci, kdy oni nám řekli, že protože nejsme hudební a nejsme dobří, takže se námi loučí… Ale veškerý majetek, který jsme k tomu hraní potřebovali, si nechali. To patřilo jim.
Ladislav Smoljak: Kostýmy, kulisy, rekvizity, pásky a takovýhle věci.
Zdeněk Svěrák: Čili my jsme se stali partou lidí, která měla v hlavě texty a uměla to hrát, ale neměla k tomu nic.
Divadlo Járy Cimrmana však hrát nepřestalo, protože by hrozilo, že je skutečně zakáží. Hráli proto v menších divadlech (například v Divadle v Řeznické) a studentských klubech. „My jsme tu dobu přežili díky jednak studentským klubům (…) a díky tomu, že nás pak zachránil ředitel Divadla Na zábradlí Vodička, kterej ty kostýmy vylovil s tý Reduty nebo vymoh' (…), a že nám je uskladnil v Divadle Na zábradlí a dal nám tam taky asi týden hraní a my jsme se jako tím zlegalizovali,“ vzpomínal Zdeněk Svěrák. Situace se uklidnila až s nástupem Cimrmanů do prostorů divadla v Praze - Braníku. Začalo se ovšem mnohem více dohlížet na ideovou stránku všech textů. Ale všechny hry se na reportár vrátily, včetně Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého.
Pro Divadlo Járy Cimrmana se stalo tehdy již typické, že se střídaly žánry. Po rodinném dramatu, operetě, detektivce či opeře přišla pohádka. Stran obsazení došlo k jedné záměně. Miloň Čepelka je dnes již proslulý svojí dvojrolí princů Jasoně a Drsoně a Petr Brukner zase Zlatovláskou. Původní obsazení však bylo obráceně. Protože byl ale Petr Brukner toho času zaneprázdněn prací v Pressfotu, a nestačil roli princů, kteří se mu pletli, dostudovat, došlo k výměně. V době premiéry prince Jasoně a Drsoně hrál kromě Miloně Čepelky také Pavel Vondruška, Zlatovlásku zase Jaroslav Vozáb. Podruhé také spolu alternovali dva autoři Smoljak a Svěrák v hlavní roli Bystrozrakého. Postavu krále ztvárňoval Oldřich Unger a František Petiška (bratr známějšího Eduarda Petišky) a legendárního Děda Vševěda ztvárňovala dvojice Jaroslav Weigel a Jan Klusák, pro kterého to byla v Divadle Járy Cimrmana poslední role. Pocestného hrála zprvu dvojice Andrej Krob a Josef Koudelka, ale za celou historii se obsazení této malé role často měnilo. Mimochodem všichni představitelé Děda Vševěda (od premiéry až doposud) začínali svým křestním jménem na J. Kromě Jaroslava Weigela a Jana Klusáka to byl ještě Jiří Menzel, Jan Kašpar a v současnosti roli hraje Jan Hraběta.
Hra Dlouhý, Široký a Krátkozraký si připsala řadu prvenství. Stala se vůbec první hrou, která byla zaznamenána na zvukové nosiče. Nahrávka vznikla v roce 1976 v Divadle v Braníku, vydána byla o dva roky později. První dlouhohrající deska (později i kazeta) však musila čelit krácení. Zatímco pozdější Supraphon „long play“ dokázali zaznamenat až 75 minut představení, původní desky zvládly jen zhruba hodinu záznamu.
Na desce hovořil v semináři Zdeněk Svěrák a Josef Koudelka. Ve hře pak hráli Ladislav Smoljak (Bystrozraký), Miloň Čepelka (Princ Jasoň), Miloň Čepelka (Princ Drsoň), Oldřich Unger (Král), Petr Brukner (Zlatovláska), Jaroslav Weigel (Děd Vševěd) a Josef Koudelka (Pocestný). Právě scény s Pocestným byly ze zvukové verze vystřiženy. Stejně tak byla zkrácena scéna ve sluji Děda Vševěda (chybí například píseň Ty Děde Vševěde), zkrátila se scénka na zámku (chybí třeba výklad o jednovaječných dvojčatech), ze semináře zase vypadla pasáž o Cimrmanově první české knize Dědeček. Všechny scénky ve své původní podobě se však zachovaly na původním nesestříhaném magnetofonovém pásu, který se podařilo digitalizovat a záznam je tak zachován i s vystřiženými pasážemi.
Zajímavé je, že k původní LP desce Dlouhý, Široký a Krátkozraký byla příloha, která zmíněnou pasáž ze semináře a scény s Pocestným (formou scénáře) zachytila. U žádné další desky tomu tak nebylo. Na zadních stranách se ale objevovaly fotografie vizuálních prvků z představení - často vystřižených (například na desce Dobytí severního pólu se objevuje na zadní straně obalu živý obraz „Škodu nezjistí, kdo se pojistí“, o kterém se na zvukovém záznamu nemluví).
Zároveň se představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký stalo první hrou, pro kterou byl pořízen oficiální videozáznam. V roce 1988 vyšel na VHS záznam hry, ve které si zahráli Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka, Miloň Čepelka, Jaroslav Vozáb, Jan Hraběta, Jaroslav Weigel a Václav Kotek. Další novější záznam se dostal na DVD v roce 2006. Obsazení bylo stejné, jen v roli Zlatovlásky se objevil Petr Brukner a Děda Vševěda si zahrál Jan Kašpar.
Dalším prvenstvím je, že v této hře si poprvé zahrál s neherci profesionální herec. Miroslav Táborský se po smrti Ladislava Smoljaka stal alternantem pro Zdeňka Svěráka v hlavní roli. Přes drobné počáteční problémy (například s přednášením úvodní přednášky) se v souboru uplatnil natolik, že zhruba po 13 letech hraje již ve čtyřech rolích.
Pohádka plná legendárních hlášek se hraje v Divadle Járy Cimrmana pravidelně dodnes a pro řadu diváků jde o jednu z neoblíbenějších her. Řada (zejména mladých) diváků viděla tuto hru jako vůbec první z repertoáru divadla. Zároveň šlo o vůbec první hru na všemožných nosičích. Spolu s Aktem, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospodou Na Mýtince, Vraždou v salonním coupé, Němým Bobšem a Cimrmanem v říši hudby se tak další hra přidává do seznamu Cimrmanových her hraných přes půl století. Další bude až Posel z Liptákova v roce 2027.
Seznam použitých zdrojů:
MALEČEK, Tomáš. Divadlo Járy Cimrmana po padesátce… Praha: Cosmopolis, 2021. ISBN 978-80-271-3238-6.
MALEČEK, Tomáš. Padesátiletá historie Divadla Járy Cimrmana. Brno, 2020. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra historie.
Archiv M.Musila
Podzim s Járou Cimrmanem 07 - Dlouhý, Široký a Krátkozraký - Dostupné online https://prehravac.rozhlas.cz/audio/628544
Dlouhý, Široký a Krátkozraký - PŘEDSTAVENÍ Z DESKY I S VYSTŘIŽENÝMI ČÁSTMI - Dostupné online https://youtu.be/DiLveVxVRoo
