Článek
Pokud jste se už někdy zajímali o filmovou éru normalizační, nemohlo vám ujít jméno Ludvík Toman. Právě jeho jméno je skloňováno ve všemožných vzpomínkách pamětníků na období normalizace na Barrandově. Právě Ludvík Toman měl na Barrandově absolutní moc a rozhodoval, zda film půjde do výroby, nebo zda projekt zůstane jen na papíře. Jak se ale tento člověk dostal do své pozice, ve které 11 let rozhodoval o českém filmu?
Ludvík Toman se narodil 19. srpna 1920. Za 2. světové války se živil jako chemik v cukrovaru, ale jeho ambice byly umělečtější. Za mlada ho velice oslovil surrealismus, ke kterému se dostal přes výtvarníka a básníka Jindřicha Heislera. Zdá se to neuvěřitelné ve spojení s jeho pozdější kariérou. Dokonce vydal surrealistickou sbírku nazvanou 4 texty pro film, na které se podílela i naše významná malířka Toyen. Později se sám ke své minulosti vyjadřovat odmítal.
V roce 1948 se poprvé uplatnil i v celovečerním filmu, jako jeden z autorů scénáře k filmu Martina Friče Návrat domů s Karlem Högerem v hlavní roli. Autorsky se jedná o jeho nejúspěšnější práci.
Po válce nastoupil do Krátkého filmu Praha, kde po léta působil jako režisér. Podílel na řadě osvětových filmů. Samotné názvy jako Bratrství v práci, Rychloraziči z Tisové, Tuky a mýdla, Pereme hnědé uhlí nebo Kontrola výroby svařovacích konstrukcí I. o stylu silně vypovídají. Za zmínku stojí i dokument Betatron (o používání urychlovače částic pro odhalení skrytých vad výrobků), za který Toman získal Hlavní cenu na kongresu Mezinárodní asociace vědeckých filmů v Moskvě.
Ke konci roku 1960 Krátký film Praha Ludvík Toman opouští. Jeho dalším pracovištěm byl Krajský výbor Svazu československo-sovětského přátelství, kde působil ve funkci tajemníka, aby následně nastoupil do funkce vedoucího oddělení ústředního výboru. Posléze se stal dočasně zpravodajem časopisu Svět socialismu.
1. října roku 1969 se Ludvík Toman dostává ke své největší životní šanci v pozici Ústředního dramaturga ve Filmovém studiu Barrandov. Co přesně vedlo k tomu, že se právě Ludvíka Toman dostal do tak vysoce postavené funkce nelze dodnes říct přesně. Měl pouze jednu scénáristickou zkušenost na Barrandově, neměl vysokoškolské vzdělání (což do té doby bylo pro funkci podmínkou) a nijak výrazně se nepřičinil o jiné působení v celovečerním hraném filmu. Skutečný důvod bude patrně v jeho minulosti. Jak z jeho působení ve Svazu československo-sovětského přátelství, tak ze zpravodajského angažmá v Moskvě. Povídaly se různé, dnes již neověřitelné, historky, dle nichž měl Toman ve dnech okupace dělat kurýra do SSSR. Celkově i jeho postoj k srpnu 1968 bez angažovanosti při pražském jaru mohl Tomanovi hrát do karet.
Nástupem Ludvíka Tomana na Barrandov začal teror pro filmaře. Mluvil skutečně do všeho. Obsazení, režie, kamery, štábu, střihu - všeho. Příkladů je nespočet. Když na přelomu let 1969 a 1970 natáčel Václav Vorlíček komedii Pane, vy jste vdova! Ludvík Toman měl před realizací problémy se scénami s armádou, aby nebyla v takové komedii zesměšňována Československá armáda. Teprve až když mu Václav Vorlíček řekl, že si armádu přestavuje jako vojenskou juntu z jihoamerických zemí, pustil film do výroby.
Legendární pohádkový film Tři oříšky pro Popelku, který odmítla režisérka Věra Plívová-Šimková měl natočiti režisér Jiří Menzel, ale protože mu Ludvík Toman neodpustil natočení filmu Skřivánci na nititak Menzela neschválil a režii dostal Václav Vorlíček. Později Toman dotlačiv Jiřího Menzela k natočení filmu Kdo hledá zlaté dno požadoval, aby se protagonista Jan Hrušínský vzdal svého příjmení, čímž by se distancoval od svého otce, který byl v té době v nelibosti. Ve filmu Páni kluci se zase Tomanovi nezamlouval verš úvodní písně „My jsem ti tři, jak se patří, výkvět a smetánka“, protože v socialismu žádný výkvět a smetánka není. Text se tak sice změnil na „My jsem ti tři, jak se patří, nápadů studánka,“ ale stejně censorům ušlo, že text se sice změnil v úvodu, když zpívá píseň Václav Neckář, ale když píseň zpívají samotní „kluci“, tak použijí zakázaný verš. U filmu Na samotě u lesa (opět režiséra Menzela) chtěl, aby z filmu zmizela scéna na hřbitově, protože obsahovala moc křížů. Z filmu Vrchní, prchni zase zmizela scéna, kdy Dalibor Vrána okrádá známé osobnosti, protože ve scéně byl mimo jiné i Jiří Suchý.
Velkou nelibost choval také k režisérovi Juraji Herzovi. I proto, že Ludvík Toman byl silný antisemita a nijak se tím netajil. Ostatně o režisérech Dušanu Kleinovi a Juraji Herzovi s oblibou promlouval jako „o svých malých žídáčcích“. Dušan Klein dostal kvůli tomu distanc. Doslova proto, že: „Za prvé je to žid, za druhé je malý a za třetí by se mu mohlo něco stát!“. Vrcholem jeho antisemitismu může být to, že do filmu Údolí krásných žab našli do hlavní role krásnou a šikovnou holčičku, ale Toman ji odmítl s tím, že: „Vypadá moc židovsky!“
Juraj Herz v období rané normalizace natočil dva diametrálně odlišné filmy oproti tehdejší barrandovské tvorbě. Petrolejové lampy a Morgiana. Zejména druhý zmiňovaný kvůli Tomanovi utrpěl. Morgianu chtěl Herz zakončit scénou, kdy se probudí dobrá sestra a hledá svoji zlou sestru, ale najde sebe. Tím by vyšlo najevo, že není jen dobro - zlo, ale že v každém je dobro a zlo. I proto obě sestry hrála jen jedna herečka Iva Janžurová. Ludvík Toman však tvrdil, že jde o myšlenku západní a příčí se to klasickému romantismu. Tuto myšlenku tedy zatrhl a film tak zcela změnil. Později byl jeden z těch, co nutili natočit Juraje Herze něco zcela jiného. Proto je podepsán jako režisér pod filmy typu Holky z porcelánu, Holka na zabití a podobné. I s tím měl ale Toman problém, protože pod pojmem holky si představoval prostitutky.
Proč se Ludvík Toman takto choval ke tvůrcům není jasné. Mohla v tom být jeho nelibost k lidem, kteří byli úspěšnější než on, což představitelé nové vlny většinou byli. Též k tomu mohl přispět jen samotný fakt moci. To, že rozhodoval o práci jiných. Že může pouze svým rozhodnutím zničit i několikaleté úsilí. Že jeho se i lidé na Barrandově bojí. Možná je pravda od každého trochu. Časem se prý ale Toman z ostrého censora spíše umírňoval a dělal ze sebe lidumila. U filmu Kulový blesk, kde ve scéně s půdou zazní věta: „Tady se mi to bude věšet!“ a kamera projela z okna směrem k Pražskému hradu, se tomu dle vzpomínek Ladislava Smoljaka Toman velice smál a říkal: „Vy jste se zbláznil! Tam přece nemůžeme dát záběr na Hrad!“
Touhou Ludvíka Tomana byl film, který by kriticky odsoudil novou vlnu. Roku 1970 se tak pustil do práce na filmu Továrna iluzí. Tento střihový film měl jasný účel: ukázat vývoj naší tvorby v 60. let, skrz který vznikl vývoj událostí proti socialistické společnosti. V počátku filmu se snaží ukázat úžasné kousky naší rané znárodněné kinematografie jako filmy Divá Bára, Siréna nebo Němá Barikáda. Hned na to však má nastoupit sprcha plná filmů „vymykajících se tehdejší společnosti“. Toman je pracovně rozdělil do následujících kategorií:
1. ŠPIONÁŽ- filmaři prý záměrně odhalují, jak pracuje místní tajná služba proti západu a tím jim tak de facto pomáhají. Konkrétní příklady ale zachovány nejsou.
2. ŠPINĚNÍ SOCIALISMU - filmy sice dostávají nejvyšší mezinárodní ocenění (například Oskar), leč takové ocenění dostanou jen filmy, které ve své podstatě špiní socialismus a nadbíhají kapitalismu. Tady Toman narážel především na filmy typu Všichni dobří rodáci, Hoří, má panenko a podobné. (Pro zajímavost: zatímco poslední film, který se ucházel za Československo o Oskara byl Herzův Spalovač mrtvol z roku 1969, po několikaleté odmlce to byl v roce 1973 Vávrův dvojfilm Dny zrady.)
3. VNITRO - zde se zodpovídá otázka, proč byli většinou tvůrci nové vlny většinou mladí a co to způsobilo. Poněvadž konečně dostali příležitost točit a nechtěli se jí vzdáti, točili následně díla vykreslují vrahy a různá individua jako „beránky“a strážce pořádku jako sadisty. Příkladem měl být například film Kladivo na čarodějnice s mučícími scénami.
4. INTIMITA - filmaři jdou až na dno morálky a zobrazují nahotu velice abnormálně. Zde se naráželo třeba na film Směšný pán se scénou na klozetu.
5. SLOVNÍK - Komenský, Jungmann i Vančura se v hrobě obracejí. Filmy napomáhají hrubšímu a horšímu výrazivu mládeže. Příklad - film Pytel blech.
6. ZESMĚŠNĚNÍ ŽENY - ženy jsou ve filmech silně zesměšňovány. Důkazem má být opět film Pytel blech a Hoří, má panenko.
7. NACIONALISMUS - zde filmaři ukazují náš národ jako smečku hyen bez jakéhokoliv ostychu. Opět narážka na Hoří, má panenko, za kterou měl následovat dovětek: „Lidé, které zde autor vykreslil, neexistují v této zemi!“
8. POHŘBY - to jest umění nejčernější. Filmy zabývající se nebožtíky, pohřby a knězi. K této kategorii patřily filmy Spalovač mrtvol a Smuteční slavnost.
9. SEX - v našem filmu se v ruku v ruce s intimitou, rozmohl ještě jiný nešvar - nahota a sexuální perverzity. To měly ilustrovat filmy Já, truchlivý Bůh a Noc nevěsty.
V závěru pak mělo být mimo jiné konstatováno, že: „Filmové umění, které mělo pomáhat usnadňovat lidský život, přinášet člověku radost a poučení, začalo socialistického občana přetvářet v posluhu kontrarevoluce!“ S těmito slovy měl onen film skončit.
Tento velkofilm, který měl rozvrátit idylu velké vlny, se nakonec do výroby nedostal, neb se nenašlo člověka, který by uměl projekt vhodně umělecky zpracovat. Ze stejného důvodu se neuskutečnil i projekt s názvem Zlatý Osmar, který měl pojednávat o mladém tvůrci, který podlehne dobovým ideálům, ale nakonec se vrátí do starých dobrých socialistických kolejí. Plán Ludvíka Tomana obrátiti lid proti tvůrcům nové vlny nakonec částečně vyšel jinou cestou. Nutil tvůrce, aby se, pod záminkou umožnění tvorby, distancovali od událostí z dob roku 1968 a 1969.
Ludvík Toman si proti sobě poštval většinu tvůrců, ale ti s tím nemohli dělat vůbec nic. I na Barrandově se Tomana báli. Pavel Juráček se například po telefonu z prosince roku 1970 dozvěděl od ústředního ředitele Československého filmu Jiřího Purše, že Tomana se již bát nemusí, a že bude zbaven funkcí a od Barrandova odstřižen. Ale nestalo se nic. Toman působil na Barrandově dál. Kdo stál za tím, že Toman na Barrandově setrval, se přesně neví. Pokusů se Tomana zbavit bylo vícero, ale žádný z nich neuspěl.
Až v roce 1981 byla funkce ústředního dramaturga zrušena a Toman tak přešel do funkce vedoucího dramaturga zahraničních zakázkových skupin. V této pozice však zřejmě spokojen nebyl a tak 30. června roku 1982 z Barrandova odešel. Až v roce 1988 se chopil práce ve Filmexportu.
Obličej Ludvíka Tomana byl navždy zvěčněn ve filmu Nejistá sezóna režiséra Ladislava Smoljaka, který do role vedoucího censora, který má na starost schválení divadelního představení Posel z Liptákova, obsadil právě Ludvíka Tomana, který roli přijal. Zahrál si tak do jisté míry sám sebe.
4. záři roku 1988 Ludvík Toman umírá. Byl nalezen v karlovarském hotelovém pokoji udušen vlastními zvratky. Přestože žil jen 68 let, stihl ve své kariéře opravdu hodně. V období let 1969-1981 měl naprostou moc na český filmem, se kterým se skutečně dělal, co chtěl. Při jeho životopisu je pozoruhodné, jak mladý počínající surrealista, skončil jako dramaturg Barrandova, na kterého v té době spílal kde kdo, ale nikdo ho dlouho nedokázal zastavit. Jak příhodné bylo, když Jiří Menzel ve filmu Postřižiny pojmenoval prase zrovna jménem Ludvík.
Seznam použitých zdrojů:
HULÍK, Štěpán. Kinematografie zapomnění: počátky normalizace ve Filmovém studiu Barrandov (1968-1973). Šťastné zítřky (Academia). Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2041-3.
DVD - Na samotě u lesa - Rozhovor s Jiřím Menzelem
DVD - Morgiana - Rozhovor s Jurajem Herzem
DVD - Kulový blesk - Rozhovor s Ladislavem Smoljakem
https://www.csfd.cz/tvurce/26261-ludvik-toman/zajimavosti/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_%C4%8Deskoslovensk%C3%BDch_kandid%C3%A1t%C5%AF_na_Oscara_za_nejlep%C5%A1%C3%AD_cizojazy%C4%8Dn%C3%BD_film
https://www.csfd.cz/tvurce/1538-juraj-herz/prehled/
https://www.fdb.cz/lidi/32768-ludvik-toman.html
