Freddie Mercury: Divoký idol, který toužil po klidu a bezpečí

Freddie Mercury. Kdo by neznal extravagantního britského zpěváka s africkými kořeny, který během vteřiny dokázal přesvědčit vyprodaný stadion zpívat jeho texty. Nikdy nedokázal jen tak stát u mikrofonu - ani, když zpíval operu. Vždy se pohyboval s lehkostí, provokoval svým vzhledem, velel davu a působil dojmem člověka, který nemá žádné hranice. Pro miliony lidí byl zosobněním svobody, nespoutanosti a mnohdy i odvahy být sám sebou a nebát se vykročit z davu.

Málokdo však ví, že i slavný Freddie Mercury patřil mezi mince. Mince, které vždy tvoří dvě strany - na jedné straně stál extravagantní showman, vůdce všech párty večírků, vymetač gay klubů, na druhé se v rohu místnosti choulil do klubíčka křehký introvert hledající ticho, klid, bezpečí a láskyplnou náruč.

Jakmile světla zhasla a publikum se rozešlo, Freddie se vracel do úplně jiného světa. Světa ticha, soukromí a emocí, o kterých veřejně nikdy nemluvil. Světa, kde nebyl legendou, ale pouhým člověkem – se strachem, potřebou blízkosti a neustálým hledáním rovnováhy mezi láskou a svobodou.

Freddie Mercury žil celý život mezi dvěma rolemi. Jedna patřila pódiu, druhou jen málokomu ukázal. Na veřejnosti byl extravagantní, hlasitý, někdy až teatrální, doma tichý, opatrný a hluboce osobní. O svém soukromí téměř nemluvil, často ho zlehčoval nebo zahaloval do humoru - ne proto, že by se za něj styděl, ale protože cítil, že některé věci patří jen jemu. Přesně to jej odlišovalo od mnoha jiných celebrit.

Na jednu stranu toužil po lásce, na druhou stranu se jí bál. Blízkost pro něj znamenala bezpečí, ale i riziko zranitelnosti. Tenhle vnitřní rozpor se pak promítal i do jeho vztahů, které byly velmi intenzivní, silné, někdy krásné, jindy bolestné.

Zatímco o hvězdách jako Elton John, David Bowie nebo George Michael víme, že svou sexualitou „vybočovali ze standardu“, u Freddieho se dodnes můžeme jen domnívat. Přestože rád chodil v dámském či provokativním oblečení, nosil makeup, navštěvoval gay bary, na oslavy zval transvestity a ráno se probouzel s cizími muži, nelze opomíjet, že tu kdysi byla žena, která ho natolik očarovala, že 15 let po jejich rozchodu zdědila značnou část jeho majetku.

Mary Austin byla pro Freddieho první láskou a svým způsobem ji miloval až do konce svých dnů. Potkali se na začátku 70. let a několik let tvořili pár. Freddie ji miloval natolik, že jí dokonce požádal o ruku. V té době ještě věřil, že s ní dokáže vést „normální“ život.

Když si však uvědomil, že jeho city směřují krapet jinam, jejich romantický vztah skončil a v roce 1976 se definitivně (ovšem v dobrém) rozešli. Přesto Mary zůstala jeho nejbližší osobou - sám o ní dokonce později řekl, že byla jediná, komu kdy opravdu věřil. Byla přítomná ve chvílích jeho úspěchu i pádu, znala ho ještě před slávou a nikdy se ho nesnažila změnit.

Ve Freddieho životě představovala stabilní bod. Někoho, ke komu se mohl kdykoliv vrátit, aniž by musel cokoliv vysvětlovat. Toto byl jen jeden z mnoha důvodů, proč jí nakonec odkázal svůj dům a velkou část majetku. Dodnes se dokonce spekuluje, že jeho popel rozprášila právě Mary - nutno však zmínit, že místo jeho posledního odpočinku není dodnes známo a jde tedy jen o spekulace.

Mary je poměrně známé jméno, a to jak mezi fanoušky kapely Queen, tak i mezi širší veřejností. Po tom, co se dělo po Mary, už však málokdo pátrá. Mnoho lidí bere toto období jako období slávy - vyšlo nejprodávanější album A Night At The Opera, Queen zažívali prudký vzestup a Freddie s přibývajícími turné začal víc a víc vybočovat z toho, co bylo až doposud „normální“.

Zatímco pro mnoho lidí je toto období Freddieho soukromého života prakticky nepodstatné, pro Freddieho to bylo jedno z nejsilnějších období. Postupně totiž začínal objevovat svou identitu - stále žil s Mary, kterou nechtěl opustit, zároveň ale navazoval vztahy s muži, se kterými ho bavilo experimentovat. Žil doslova dvojí život.

V téže době potkal i jednoho ze svých partnerů, Davida Minnse. Není známo, zda byl Minns Freddieho prvním partnerem stejného pohlaví, každopádně šlo o jednoho z mála, které zachytily hledáčky fotoaparátů. Podle Minnsových vzpomínek byl Freddie okouzlující, pozorný a citlivý, ale také neklidný - neustále balancoval mezi touhou po otevřenosti a strachem z důsledků.

Tento vnitřní konflikt se pak promítal do jeho chování i tvorby - právě z této doby pochází písně plné něhy, hravosti i skrytých vyznání, např. You Take My Breath Away, píseň o vztahu, který je silný, ale křehký, skrytý a emocionálně vyčerpávající. Často se uvádí, že jde o jedno z prvních Freddieho vyznání muži v hudbě, byť zakódované.

Vztah s Davidem Minnsem sice nebyl dlouhodobý, každopádně byl důležitý. Ukazoval, jak složité pro Freddieho bylo přijmout sám sebe v době, kdy svět očekával něco jiného.

Jak už to tak bývá, s rostoucí slávou přicházelo i vztahy, které byly krátké, zato velmi intenzivní. Freddie často navštěvoval noční kluby a gay bary, jejichž návštěva mnohdy končila na hotelovém pokoji či v jeho luxusním apartmánu.

Některé z těchto vztahů byly naplněné vášní, jiné konflikty. Dodnes se o nich vypráví mnoho historek – ta nejznámější praví, že Freddie chodil s mužem výbušné povahy, který nejednou převrátil hotelové apartmá naruby a údajně se zasloužil o nejeden monokl. Ne všechny tyto příběhy však lze ověřit - velká část z nich patří spíš k legendám, které se kolem rockových hvězd přirozeně vytvářejí.

Faktem ale je, že dle vícero zdrojů Freddie v této fázi života často riskoval. Ne z lehkovážnosti, ale z potřeby cítit něco skutečného - intenzitu, která by přehlušila vnitřní prázdnotu.

Ze všech lidí, kteří se v té době pohybovali v Freddieho bezprostřední blízkosti, nelze opomenout Paula Prentera, jeho osobního manažera a důvěrníka. Prenter byl u Freddieho prakticky neustále. Znal jeho denní režim, slabosti i tajemství. A právě to z něj dělalo člověka, který měl nad Freddiem větší moc, než by bylo zdrávo.

Prenter byl výbušný, manipulativní a často přiléval olej do ohně. Podle výpovědí lidí z okolí kapely Freddieho spíš podporoval v excesích než aby ho před nimi chránil. Vrcholem bylo jeho vystoupení v německém rádiu, kde bez Freddieho souhlasu otevřeně mluvil o jeho sexualitě – v době, kdy to (nejen) pro Freddieho mohlo mít fatální následky.

Freddie to vnímal jako zradu. Nebylo tedy divu, že krátce poté Prentera propustil a nechal jej definitivně zmizet ze svého života. Zůstala po něm jen pachuť poznání, že ani lidé, které si připouštíme nejblíže, nemusí vždy znamenat bezpečí. I to byl jeden z důvodů, proč si Freddie později své soukromí hlídal ještě úzkostlivěji než dřív.

Přestože byl Freddie na veřejnosti symbolem nespoutanosti, doma byl úplně jiným člověkem. Miloval řád, rituály a pocit kontroly nad vlastním prostorem. Nesnášel křik, konflikty a nečekané zásahy do svého soukromí, ke svým asistentům i zaměstnancům se choval s respektem a štědrostí.

Lidé, kteří pro něj pracovali v jeho domě, na něj často vzpomínali jako na tichého, zdvořilého muže, který se zajímal o jejich životy, pamatoval si drobnosti a dokázal být až překvapivě plachý. Domov pro něj nebyl místem okázalosti, ale bezpečným přístavem, kam se mohl schovat před světem, který od něj neustále něco chtěl.

Možná nejčistší podobu lásky nacházel Freddie u svých koček, které pro něj byly rodinou. Mluvil o nich s něhou, psal jim pohledy z turné, nechával se o nich informovat po telefonu a jejich jména si nechával zapisovat do diářů.

Proč je tolik miloval? Kočky ho nehodnotily, nečekaly výkon ani vysvětlení. Přijímaly ho takového, jaký byl – tichého, unaveného, nemocného i šťastného. Právě s nimi a s Jimem Huttonem našel Freddie podobu domova, kterou celý život hledal.

Zlom přišel v polovině 80. let, kdy Freddie potkal irského kadeřníka Jima Huttona, člověka, který ke slávě neměl žádný zvláštní vztah, otevřeného gaye, který se nebál vyoutovat v době, kdy to mnoho mužů stále tajilo. Jim byl klidný, uzemněný - a přesně to Freddieho přitahovalo.

Jim byl jedním z nejdůležitějších lidí Freddieho závěrečného období. Společně sdíleli domácnost, každodenní rutinu i ticho. Byla to láska bez přetvářky, bez publika, bez potřeby si cokoliv dokazovat.

Jim byl s Freddiem i ve chvíli, kdy se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Zatímco před zbytkem světa statečně popíral, doma neměl důvod se skrývat - Jim se stal jeho partnerem, oporou i pečovatelem a zůstal s ním až do samého konce.

Stejně jako u Davida Minnse a Mary Austin, i u Jima Huttona můžeme spekulovat o tom, zda se u něj Freddie neinspiroval při skládání některé ze svých písní. Asi nejblíže jejich vztahu je Love Me Like There's No Tomorrow - emoční píseň, která vznikla v době, kdy už Freddie chodil s Jimem a pravděpodobně již byl HIV pozitivní.

Freddie nikdy veřejně neřekl, komu je píseň věnovaná, text skladby je však neobvykle přímočarý, skoro až prosebný, což ji samo o sobě řadí mezi nejosobnější Freddieho skladby vůbec.

Album Innuendo vznikalo v době, kdy už Freddie věděl, že se jeho čas chýlí ke konci. Fyzicky slábl, nemohl pít, jíst, mnohdy ani vstát z postele - a přesto, jeho pracovní nasazení bylo neuvěřitelné. Do studia chodil i ve dnech, kdy sotva stál na nohou, nahrával po částech a v některých případech ani nestihl nahrát vše - jeho hlas však i nadále zůstával silný a přesný.

Queen věděli, že pracují s člověkem, který se zkrátka loučí po svém. Freddie nemluvil o konci, svou slabost nedával najevo ani v těch nejhorších dnech. Místo stýskáním si nad promarněným životem zpíval. Poslední skladbu (Mother Love), nahrával ve studiu ve švýcarském Montreux. Píseň nakonec nestihl dokončit a objevila se až na posmrtně vydaném albu Made In Heaven, o to víc z ní však lze vyslyšet jeho křehkost.

Píseň je syrová, jednoduchá a nečekaně křehká. Nejde o strach ze smrti, nýbrž o únavu, o touhu spočinout, o návrat tam, kde všechno začalo - k matce, k dětství, k domovu, k místu, kde není třeba nic dokazovat. Po letech slávy, experimentů a přebytku všeho se Freddie vrací k základní potřebě: být v bezpečí.

Freddie o svých pocitech málokdy mluvil přímo. O to víc je zapisoval do své hudby. V posledních letech jeho života se texty proměnily - nebyly už o hře, stylizaci nebo provokaci. Staly se klidnějšími, upřímnějšími a místy až bolestně otevřenými. Stejně tak jako jeho vztahy.

Stejně jako my všichni, ani Freddie Mercury nebyl bezchybný. Miloval intenzivně, někdy chaoticky. Dělal chyby, riskoval, zraňoval sebe i ostatní. Ale právě tímhle vším byl skutečný - přestože to mnoho lidí neví, za maskou extravagantního showmana se skrýval člověk, který byl možná křehčí, než se na první pohled mohlo zdát. Člověk, který hledal klid, lásku a pochopení.

Možná je nikdy nenašel úplně, ale právě tyhle okamžiky se propsaly do hudby, která přežila nejen jeho samotného, ba i generace dalších. A možná právě proto zní dodnes tak pravdivě a jedinečně.

Možná se jeho dva světy nikdy nepotkaly. Ale ke konci života se jim dokázal alespoň přiblížit - v tichu domova, obklopený lidmi, kteří ho nemilovali pro slávu, a bytostmi, které po něm nic nechtěly.

ELLIOTT, Paul, Henry YATES, Harry DOHERTY, et al. Queen: kompletní příběh. Vydání druhé. Přeložil Kateřina KOCURKOVÁ, přeložil Boleslav ŽEMLÍK, přeložil Lenka ŽÁRSKÁ, přeložil Antonín HUBÍK, přeložil Marcela KLIMEŠOVÁ. Brno: Extra Publishing, 2023. Bookazine. Classic rock. ISBN 978-80-7525-592-1.

CASAS, Alfonso. Freddie Mercury: ilustrovaný životopis. Přeložil Adéla ŠČURKOVÁ. V Brně: CPress, 2019. ISBN 978-80-264-2774-2.

FIELDER, Hugh a Mark BEAUMONT. Queen: rapsodie. 2018. ISBN 978-80-7390-961-1.

JORDAAN, Lucinda. Freddie Mercury & Queen: excentrický fenomén. Přeložil Petr FERENC. Praha: Rebo International CZ, 2019. Ikony. ISBN 978-80-255-1165-7.

HUTTON, Jim a Tim WAPSHOTT. Mercury a já. Přeložil Michael TALIÁN. V Praze: Slovart, 2020. ISBN 978-80-276-0134-9.

SUTCLIFFE, Phil a Peter HINCE. Queen: největší ilustrovaná historie králů rocku. 2010. ISBN 978-80-7391-405-9.