Článek
Únor 1983. Přestože v nájemním domě na Cranley Gardens panovaly poměrně dobré sousedské vztahy, jednoho dne to již nájemníci nevydrželi a museli zavolat instalatéra - již delší dobu se totiž domem nesl nesnesitelný puch z ucpaného odpadu. Ani oni ani přivolaný instalatér však nečekali, že namísto nánosů tuku či starých hader narazí v potrubí na kusy masa a kosti, které až mrazivě připomínaly ostatky lidských těl.
Když o pár hodin později policie zaklepala na dveře bytu v horním patře, otevřel jim nenápadný, tichý, sympatický muž. „Máte problémy se splachováním?“ zeptali se ho. „Ano, mám,“ odpověděl s klidem. Následující větou jim však vyrazil dech. „A jestli chcete vědět, kde je zbytek, tak je v těch pytlích ve skříni.“
Tak začal konec jednoho z nejděsivějších příběhů britské kriminalistiky. Příběh muže, kterému později nikdo neřekl jinak než „britský Jeffrey Dahmer“ či „Laskavý vrah“.
Vyrůstal bez matky, v osmi letech se málem utopil
Dennis Andrew Nilsen se narodil roku 1945 ve skotském Fraserburghu do rodiny, kde byl alkohol a násilí na denním pořádku. Po rozvodu rodičů se ho matka vzdala, dala přednost svým dalším dětem a Dennise svěřila do péče prarodičům. Malý Dennis tak našel jediné bezpečí u svého dědečka, ke kterému měl nejblíže.
Bohužel, dva roky poté dědeček zemřel a chlapec otřesený traumatem byl nucen stát před otevřenou rakví. Tento moment v něm zanechal fixaci na nehybná, mrtvá těla, která pro něj představovala klid a jistotu, kterou mu živí lidé nikdy nemohli zaručit.
Serial killer Dennis Nilsen, who claimed to have killed 16 people in the 1970s and 1980s, has died in prison https://t.co/q694vZTBg9
— BBC Breaking News (@BBCBreaking) May 12, 2018
To ovšem zdaleka nebylo vše. V osmi letech přišel další velmi traumatický zážitek, když jen o vlásek unikl smrti. Během koupání v moři jeho tělo ztuhlo v křeči a začal se topit. Chlapec, který se pro něj vrhnul do vody a zachránil jej, se však vzápětí začal nad jeho bezvládným tělem ukájet až do doby, než Dennis nabral vědomí.
O sedm let později, jako teprve patnáctiletý chlapec, našel u řeky při pátrání po pohřešovaném rybáři lidské torzo. Místo útěku však utrpěl afektový záchvat, který jen prohloubil jeho uzavřenost do vlastního světa.
Od policisty k řadovému úředníkovi
Nilsen nebyl žádný outsider na okraji společnosti, jak by si mnozí mohli myslet. Deset let sloužil v armádě, krátce působil i u policie a bezpečnostní agentury, nakonec zakotvil jako řadový úředník na úřadu práce. Až na pár černých puntíků tedy patřil mezi poměrně slušné muže sloužící vlasti.
Lákal je na skleničku, pak je uškrtil
Právě na zmíněném úřadu práce přišel na svůj modus operandi (pozn. redakce: specifický a opakující se způsob, jakým pachatel svůj trestný čin plánuje a provádí).
Cílil na mladé muže a chlapce z nižších sociálních vrstev, tedy lidi, kteří nikomu nechyběli. Lákal je k sobě domů pod záminkou dobrého pití, jídla a společnosti, a jakmile host usnul, onanoval nad jejich spícími těly. Pokud se host probudil, neváhal a uškrtil jej.
Co ovšem šokovalo i zkušené vyšetřovatele, bylo to, co dělal s těly obětí po smrti. Nilsen se totiž o mrtvá těla staral jako o živé - omýval je ve vaně, čistil jim zuby, oblékal je, jednou za čas i posadil do křesla a sledoval s nimi televizi. Rozmlouval s nimi o životě, tančil s nimi a pokoušel se je krmit, jako by se nic z toho nikdy nestalo.
V jeho pokřivené mysli šlo o formu „dokonalé společnosti“, která nikdy neodejde, která ho nikdy neodsoudí a na rozdíl od živých mu nikdy neublíží.
Sám později přiznával, že si uvědomoval zvrácenost svého jednání, zároveň však nebyl schopen s ním přestat. Tvrdil, že vraždění a následná manipulace s těly se pro něj staly jediným zdrojem pocitu naplnění – bez nich necítil nic, jen prázdnotu, ze které nedokázal uniknout.
Když se časem těla začínala rozkládat, rozřezal je pilkou na kusy, části těl ukryl pod podlahu, torza zakopal na zahradě, vnitřnosti zabalil do pytlů a schoval do skříně a hlavy si vystavil jako trofeje svých mrazivých činů. Když se těla začala hromadit, hodil je na hromadu a na zahradě spálil spolu s pneumatikami, které pomohly přebít pach hořících těl.
Ucpané potrubí dovedlo policii přímo k jeho dveřím
Dlouhou dobu mu na to nepřišli, nikdo o tělech nevěděl a už vůbec ho nikdo z tak hrůzných činů ani na moment nepodezíral. Osudným se mu stal až byt v Cranley Gardens.
Začátkem osmdesátých let se Nilsen přestěhoval do půdního bytu bez přístupu k zahradě, což znamenalo jediné - těla musel skladovat přímo v bytě. Zápach rozkládajících se těl však začal být sousedům brzy podezřelý a vrah tak musel učinit radikální rozhodnutí.
Nahromaděné části těl spláchl do záchodové mísy, což se mu ovšem stalo osudným, když v únoru 1983 přivolali nájemníci do domu instalatéra, aby se podíval na ucpané potrubí.
Policie Nilsena zpočátku nepodezřívala. Na dveře jeho bytu původně zaklepala s úplně jiným úmyslem, a to zeptat se ho (stejně jako ostatních nájemníků), zda má problémy se splachováním. Nilsen se však ke všemu okamžitě přiznal, a to sám od sebe, zcela dobrovolně.
Policii dovedl ke zbytkům těl v pytlích ve skříni, všechny své činy popsal s děsivou přesností a klidem. Na otázku, proč to dělal, odpověděl: „Nechal jsem se zatknout, aby mi na to samé někdo konečně odpověděl.“ Jako by sám nedokázal pochopit prázdnotu, která ho k činům hnala.
Kolik jich bylo, se dodnes přesně neví
Teprve po zatčení začalo vyplouvat na povrch, jak dlouho a systematicky Dennis Nilsen zabíjel. Na základě jeho vlastních výpovědí se podařilo rekonstruovat období let 1978 až 1983, během něhož měl připravit o život nejméně dvanáct mladých mužů a chlapců. Sám však v průběhu výslechů své odpovědi opakovaně měnil a u několika případů později tvrdil, že si je zcela vymyslel.
První známou obětí se stal čtrnáctiletý Stephen Dean Holmes, kterého zabil koncem roku 1978. V následujících letech přibývali další – Nilsen si vybíral převážně bezdomovce, mladé muže a chlapce na útěku z domova, homosexuály a prostituty. Některé z nich se podařilo identifikovat, většinu z nich však stihl spálit na zahradě.
Zpočátku vraždil ve svém původním bydlišti na Melrose Avenue, kde těla ukrýval pod podlahou či na zahradě. Po přestěhování do Cranley Gardens, kde už takový prostor neměl, začal ostatky rozřezávat a likvidovat splachováním do kanalizace. Právě tento krok – snaha zbavit se stop – se mu nakonec stal osudným.
Kolik obětí si vyžádalo Nilsenovo řádění a kolik vzniklo pouze v jeho mysli, zůstává dodnes nejasné. Jisté je jen to, že vraždil opakovaně s přesvědčením, že jeho činy zůstanou navždy skryté.
Konec sériového vraha z Cranley Gardens
Dennis Nilsen byl za své hrůzostrašné činy odsouzen na doživotí. Svůj trest si odpykával v tichosti až do své smrti roku 2018. Zemřel ve vězení s maximální ostrahou ve věku 72 let. Oficiálně se Nilsen přiznal k celkem 12 obětem, spekuluje se však o vyšším počtu.
„Laskavý vrah“, z angličtiny Kindly Killer, se mu přezdívalo především proto, že byl přesvědčen, že své oběti zabil humánním způsobem. Přezdívku „Britský Jeffrey Dahmer“ si pak vysloužil kvůli mrazivým podobnostem s americkým sériovým vrahem J. Dahmerem. Nutno však podotknout, že ačkoli měli tito vrazi mnoho společného, Nilsen na rozdíl od Dahmera nikdy nepraktikoval kanibalismus.
Dokumentární filmy a zajímavosti
O Nilsenovi bylo natočeno hned několik snímků. Za zmínku stojí např. dokumentární snímek Paměti vraha: Případ Nilsen z roku 2021, který kromě výpovědí přináší i reálné záběry z vyšetřování.
Kdo dává přednost fikci, která je skutečnými případy pouze inspirovaná, zajisté ocení třídílný seriál Des z roku 2020 - roli Nilsena zde ztvárnil David Tennant.
Silné povahy mohou dát šanci filmu Cold Light of Day z roku 1989 - snímek se nevyhýbá ani těm nejtemnějším aspektům Nilsenových činů a servíruje divákovi syrový, naturalistický pohled na manipulaci s ostatky, který v detailech odhaluje brutální realitu jeho soužití s mrtvými těly.
Nilsen sám napsal ve vězení autobiografii, která vyšla až po jeho smrti, a to roku 2021 pod názvem History of a Drowning Boy.
V roce 2014 byl Nilsenův byt v Cranley Gardens zrekonstruován a prodán za 350 000 liber. Realitní makléř jej tehdy popsal jako „velmi pěkný byt v nejvyšším patře s nádherným výhledem, ideální pro jednu osobu.“
Anketa
Reference a zdroje
DRBOHLAV, Andrej. Psychologie sériových vrahů: 200 skutečných případů brutálních činů sériových vrahů současnosti. Praha: Grada, 2013. Psyché. ISBN 978-80-247-4371-4.
Paměti vraha: Případ Nilsen (2021) - https://www.csfd.cz/film/1063152-pameti-vraha-pripad-nilsen/prehled/
https://www.denik.cz/ze_sveta/seriovy-vrah-nekrofil-dennis-nilsen-skotsko-vrazdy-mladych-muzu.html
https://www.standard.co.uk/news/london/serial-killer-dennis-nilsens-flat-goes-on-sale-for-ps100k-profit-after-a-swift-makeover-9154198.html





