Článek
Takto nějak by mohl znít titulek, kdybych psal pouze o zaplavené zoo v roce 2002. Pro zvířata to musel být nejrušnější den v jejich životě. A kromě lachtana Gastona, který si své dobrodružství prý náramně užil, to byl taky velký stres. Po letech se opět musím pozastavit a smeknout nad prací zaměstnanců Zoo. Myslím si, že na takovou profesionalitu a píli kterou prokázali, se nesmí jen tak zapomenout.
V tomto roce, však přírodní katastrofa, nenapáchala škody jen na majetku. Vzala lidem střechu nad hlavou, ale taky spoustě z nás vzala celoživotního partnera, mámu, babičku, tátu nebo bratra.
Pro naši rodinu jsou záplavy z roku 2002 nejhorší vzpomínkou, kterou máme. Můj děda přišel o manželku, moje máma o maminku a já o nejhodnější babičku pod sluncem. Vím, že jsme nebyli sami, kdo ztratil někoho blízkého.
Moje rodina z máminy strany pochází od Českých Budějovic. Mí prarodiče měli krásný statek se spoustou zvířat. Velkou zahradu plnou ovocných stromů a keřů. Jako dítě jsem to tam miloval. Až do toho osudného roku. Byl jsem 14 dní u babičky na prázdninách. Počasí moc pěkné nebylo, ale mně na tom tolik nezáleželo. Babička Lída totiž dělala ty úplně nejlepší makový buchty na světě! Byla skvělá. Přesně taková, jaká má babička být. Parádně pekla, skvěle vařila a svoje vnoučata milovala. Nikdy nešla proti přáním rodičů, a přesto nám dovolila něco navíc. Pohádková babička!
Pak přišla velká voda. Bylo to všechno hrozně rychlé a hektické. Přesně si to nepamatuju, byl jsem ještě malý kluk. Důsledek byl ale ten, že babi a děda přišli za těch několik málo dní o všechno. Celý život usilovně pracovali a najednou to bylo pryč. Doslova přes noc! Babička to neunesla, dostala infarkt a zemřela.
Byl to ten nejhorší rok ze všech! Děda už nikdy nebyl takový, jako dřív. Bez babči to prostě nebyl on. Babiččina smrt jej hluboce zasáhla. Byla jeho životní láska a skvěle se doplňovali. I když s námi trávil každé svátky a přestěhoval se k Praze, byl už vždy sám.
A teď, když je ta velká voda zase tady, vidím v jeho očích bolest a strach. Věřil jsem tomu, že už nikdy dědu takto zlomeného neuvidím. Vzali jsme ho s Emou k nám do domu v naději, že přijde na jiné myšlenky a už nebude sám. Dům je dostatečně velký, takže má vlastní pokoj. Ale přesto mi přijde, že se tu necítí dobře. Doufal jsem, že tu bude rád. Naše malá by mu jistě vlila trochu krve do žil a měl by třeba zase radost ze života.
Dnes jsme vytáhli krabici s fotkami a děda poprvé Emě vyprávěl, jaká babička byla. Jeho Lidunka. Zasnil se a usmál. Byl to smutný úsměv. Není fér, že babička celý život dřela, aby se všichni kolem ní měli dobře. Ona sama se zaslouženého odpočinku v důchodu nedočkala. S dědou plánovali cestovat a poznávat svět. Prodat statek a užívat si života.
Člověk míní a život mění.
A jak jsme si dnes u vzpomínání na babičku povídali, co všechno měli v plánu, až budou v důchodě, děda vzpomněl, že jeden bod byl navštívit Pražskou Zoo. Takže jsme si s Emou slíbili, že jakmile se počasí umoudří a padnou protipovodňová opatření, začneme plnit jejich výletní plán. První navštívíme naši krásnou zoo a moc se na to těšíme.
Vím, že naše rodina není jediná, která ztratila někoho blízkého. Zavzpomínejme na ně a doufejme, že tyto záplavy nebudou natolik tragické, jako ty předchozí.
