Článek
Existuje moment na prvním rande, kdy víte, že už žádné druhé nebude.
Já ten svůj poznala ve chvíli, kdy jsem vytahovala platební kartu, abych zaplatila oběd, na který jsem šla s Filipem.
Kdybych měla ze všech svých objevů definovat jednoho týpka, co by se pro holku rozkrájel, byl by to definitivně Filip. A právě na jeho případě jsem si uvědomila, jak moc je propojená přehnaná snaha a placení účtu.
S Filipem jsem se seznámila přes seznamku (jak jinak). Na první pohled působil jako až podezřele ideální kandidát – dobrá práce, společný obor, a ten typ chlapa, co by partnerku nosil na rukou. Copak o to. Práci dobrou měl, to ne že ne – jenomže, jak se později ukázalo, to, co mu chybělo, byly priority. Na rukou by totiž nejspíš nosil i sousedovic kočku, kdyby měl pocit, že mu svým táhlým mňoukáním vyznává lásku - ale to jsem zjistila až pozdě.
Před první schůzkou jsme měli asi týden šanci na ucelenou konverzaci, kterou jsem se pokoušela náležitě využít. V profesní rovině jsme si docela rozuměli, ale jinak jsem trochu tápala v tom, co vlastně Filip dělá ve volném čase. Když jsem se totiž zeptala, co dělal po práci, odpověď byla vždycky taková vágní. Buď uklízel, nebo tvrdil, že nedělal „nic.“ To jsem fakt nechápala. Jak jako, nic? Co to znamená? Seděl na posteli a koukal do blba? Přítomnost mužské „box of nothing“ je mi sice známa, ale že by se do ní někdo uchyloval denně, to mi nějak nesedělo.
No nicméně, nízká míra zkušeností se seznamováním, slušné vychování a vlastní zásady mi jasně kázaly neodsuzovat nikoho před osobním setkáním. A tak když se ukázalo, že Fíla je možná trošku trouba, ale první rande naplánoval do puntíku, vzedmula se ve mně vlna naděje, že to třeba bude fajn, to „nic“ se vysvětlí a vůbec – třeba mu dám záminku dělat místo toho „něco.“
Plán byl překvapivě propracovaný: sraz v nákupním centru, přejezd jeho autem na zámek, oběd a návrat zpět. Školáckou chybu ve stylu nástupu do auta k někomu, koho jsem vůbec neznala, jsem sice v následném seznamování ještě jednou zopakovala, ale už jsem si dávala daleko většího majzla. A vůbec, o tom ještě někdy jindy.
Na první setkání přivezl kytku, měl čisté auto a ještě před odjezdem na zámek mě vzal na kafe. Působil mile. Probírali jsme práci a i když jsem téma „co je to to NIC“ nerozklíčovala, musím přiznat, že naděje, že i tak z toho mezi námi dokážeme něco vykřesat, mě neopouštěla.
Zato Filipovi už nejspíš při nastupování do auta na cestu na zámek hořely oči jasným plamenem, jenom já si toho nevšimla. To až na zámku jsem pochopila, že z toho, že jsem ho nechala to kafe zaplatit, chlapec zřejmě usoudil, že je ruka v rukávě. A tak se rozhodnul posunout náš vztah na vyšší metu, a začal hledat příležitost k polibku.
Problém byl, že čím víc se snažil o to, se mi přiblížit, tím víc jsem se já snažila se mu vzdálit. Nebylo za tím nic špatného, spíš automatická reakce. Když mě někdo tlačí do kouta, hledám prostě únikové cesty. Jenomže někoho, kdo vás ještě musí odvézt minimálně k vašemu autu, nechcete naštvat – a tak jsem zavřela oči a jednou se políbit teda nechala, i když jsem se u toho spíš cítila jako kus šunky, kterou olizuje pes. (fakt, že ani jeden z mých psů by se s šunkou neolizoval, ale prostě by ji sežral, pomíjím).
Zatímco Filip byl evidentně v sedmém nebi, mně už bylo jasné, že mezi námi chemie bohužel nefunguje a ani fungovat nebude. Bylo mi to líto, ale docela jsem tápala, jak mu to říct, protože v odmítání borců jsem nebyla nijak extra zkušená, on na mě už koukal jako na svatej obrázek a hlavně – pořád jsem s ním byla v jeho autě.
Praly se ve mně výčitky svědomí, takže když zastavil u restaurace s tím, že se tam najíme, nějak jsem nenašla protiargument a dala si s ním oběd, při kterém jsme aspoň seděli proti sobě, takže se mě nepokoušel olízat jako nanuk (což jsem velmi ocenila).
Když přišel číšník, už mi bylo naprosto jasné, že naše cesty se dál protínat nebudou, takže jsem prostě oznámila, že zaplatím útratu za oba. Vytřeštil na mě oči, až jsem se bála, že se urazil, ale opak byl pravdou. Ukázalo se, že můj piedestal v jeho hlavě právě (nechtěně) vystoupal ještě o pár desítek metrů výš – jenomže to, chudák, netušil, že příčinou mé ochoty vytáhnout platební kartu není to, že by mě okouzlil stejně, jako já jeho, ale fakt, že je mi prostě a jednoduše hloupé nechat se zvát někým, o kom vím, že s ním na další schůzku rozhodně nepůjdu. A mimochodem, tento styl uvažování má i několik z mých kamarádek – proto pokud se vám to, pánové, někdy stane, zkuste myslet na to, že možná ta holka neplatí z čirých sympatií k vám.
Happy end se (jak jste už asi pochopili) nekonal. Filip mě zavezl k autu, a nejenže se nám to „nic“ nepodařilo rozklíčovat, ale když jsem pak na podzemním parkovišti obchodního domu úspěšně unikla jeho pokusům o další oblízání, zcela samozřejmě se pozval ke mně domů na víkend. V tu chvíli bych mu odkývala cokoli, jen abych už byla pryč, a tak jsem se rozloučila, nasedla do auta a odjela směrem k domovu, zatímco mi na telefonu pípaly zprávy, ve kterých mi můj rytíř vyznával lásku až za hrob a mně v hlavě vyskakovaly otázky, jak mu proboha vysvětlím, že jeho princezna nebudu.
Síly na to, vysvětlit mu reálnou situaci, jsem našla až o den později, když začal dorážet ohledně toho víkendu, na který chtěl dorazit ke mně domů. A já si od té doby dávám sakra bacha na to, komu dovolím zaplatit útratu. Ne proto, že by mě pozvání nepotěšilo – ale proto, že to jedno kafe pak může symbolizovat nenaplněné naděje, které si nechci vzít na triko.
