Článek
Kdyby mi před deseti lety, když jsem se vdávala, někdo řekl, že ještě, než mi hodiny života odbijí dvakrát 18, skončím na seznamce, asi bych si zaklepala na čelo, možná bych se i ironicky pousmála. Tehdy to nepřicházelo v úvahu. Byla jsem šťastná, a i po deseti letech vztahu zamilovaná až po uši.
Jenomže, člověk míní, a život mění. A tak nám do života vstoupila Máňa, z jejíž přítomnosti jsem já (celkem pochopitelně) byla mnohem méně nadšená, než můj (tehdy ještě) manžel.
Člověk by měl být připraven opravdu na všechno, ale na to, že můj partner jednoho krásného dne donese domů večeři, sníme ji spolu na terase našeho domu, který jsme spolu vybudovali, pomilujeme se a následně padne otázka, jestli bych byla ochotná žít v polyamorickém vztahu, jsem připravená nebyla.
Lukrativní nabídku jsem (překvapivě) odmítla, ale bažila jsem po podrobnostech, abych se dozvěděla, kdo že by ta třetí do party měla být. A ejhle. Máňa se začala rozkrývat v celé své kráse. Pětadvacetiletá podřízená z práce, se smutným životním osudem. Chudák v Čechách skoro nikoho nemá, a to je mi ale náhodička, že zrovna můj manžel ji (z pozice nadřízeného) může spasit a se vším jí pomoct. Dokonce jsem později zjistila, že si ho vybrala už jako druhého v pořadí, neb číslo jedna zřejmě nefungovalo tak, jak předpokládala.
Skutečnost, že mě někdo, komu jsem s úctou a vážností kdysi před květinovou slavobránou slibovala, že spolu budeme v dobrém i ve zlém, podrazil tímhle způsobem, mě tehdy úplně zlomila. Vztah jsem se pokusila udržet a zachránit, ale vzhledem k tomu, že Máňa se odmítala vzdát, já jsem šílela vnitřní bolestí a manželovi prostě a jednoduše spadnul mozek do kalhot, se mi to nepodařilo. Anebo jsem možná fakt byla tak hrozná, že se se mnou nedalo žít, těžko říct.
Kdyby vás ale zajímalo, jak to celé dopadlo, můžu vám říct, že pro exmanžela měla celá anabáze happyend v podobě splněného přání. Ukázalo se totiž, že Máňa je vdaná – a tak se polyamorie nakonec přece jen s velkou slávou mohla konat, jen při ní musel akceptovat jejího manžela.
Tohle všechno se stalo před dvěma roky, a já si mezitím stihla ještě střihnout krátkou vztahovou epizodu s manipulativním alkoholikem a narcistou, kterého jsem v důsledku otevřené zlomeniny srdečního svalu a extrémní nezkušenosti se seznamováním na začátku nedokázala odhalit (a o to hůř jsem se ho pak zbavovala, protože jsem se nechala přesvědčit ke společnému sestěhování, což byla moje fatální chyba). Paradoxně jsem věřila, že je to láska, která mě spasí, protože to byl někdo z mého okolí, a já jsem tiše doufala, že když už mě podrazil ten, komu jsem věřila ze všeho nejvíc na světě, bude tohle vztah, který bude můj poslední.
No, nestalo se, a bylo potřeba začít jednat – a tak jsem se zhluboka nadechla, a coby úspěšně rozvedená, (zatím ještě) pětatřicátnice, která chodí na terapii, jsem si udělala registraci na několika seznamkách.
Když píšu tyhle řádky, výběrové řízení na partnera ještě zdaleka není u konce, ale mám pocit, že se něco rýsuje. Jenomže, jak jsem už taky zjistila, v téhle branži se něco rýsuje prakticky pořád. Otázka je, co z toho má nakonec kontury, a co zůstane skryto v mlze.
