Okruh středním Mexikem: Cholula a Popocatépetl

Vstávali jsme všichni díky časovému posunu velmi brzy ráno a mohli jsme tedy alespoň zavčasu vyrazit na collectivo (malý busíček) z Puebly do Choluly. Po chvíli chůze ještě lehce setmělou a úplně vylidněnou ulicí nás rovnou jedno collectivo naložilo a už jsme si to svištěli správným směrem. V Cholule jsme si na náměstí dopřáli vynikající mexickou snídani: čerstvý pomerančový džus do půllitru, tortu (kupodivu nesladkou housku, což je ve Střední Americe zázrak) se šunkou a avokádem, něco jako croissantíky a výborné kafe. To vše s výhledem na pro Cholulu typický kopeček s kostelíčkem na vršku.

Není to ledajaký kopeček. Je to překvapivě jedna z největších pyramid na světě, co se šířky a objemu týče. Na to, že to není kopec, ale pyramida, se přišlo až v roce 1910, když tam chtěli postavit ústav pro choromyslné. Kopali základy a narazili na pyramidu. Má se za to, že Hernán Cortés nechal po dobytí města na vršku pyramidy postavit kostel na počest svého vítězství (a taky pro potupu místního obyvatelstva). Z pyramidy je odhalena jen malá část. Tunely vedoucí skrz pyramidu byly při naší návštěvě zřejmě již delší dobu uzavřeny.

Vystoupali jsme po schodech na vršek. Schody byly plné sportovců různého věku a fyzické kondice. Obecně se v Mexiku hodně sportuje nebo se o to alespoň pokouší, protože někdy jejich aktivita vypadá dost pozoruhodně. Od kostelíčku byl krásný výhled. V dálce se dokonce dal tušit pokuřující Popocatépetl.

Další bod programu přivítali kluci s velkým nadšením – místní koupaliště. Musíme je občas odměnit a hlavně ochladit, aby se nám neupekli na slunci. Zpočátku jsme tam byli skoro sami. Po poledni se na trávníčky kolem bazénů začínaly valit početné rodinné skupiny s grily, chlaďáky a různými vodními nafukovadly. Velká část se jich ani nekoupala, jen se povalovali ve stínu a fandili našim klukům ve skákání z pětimetrového skokánku.

Osvěženi jsme došli přes město k mercadu (tržiště, které je vždy zdrojem nejrůznějších zajímavostí, podivuhodností a zážitků). Měl odtud jet minibus zpátky do Puebly. Ani tady nás tržnice nezklamala - prasečí hlavy se slunečními brýlemi, visící kuřata bez chlazení, spousta koření, obrovské hrnce s různými vroucími omáčkami, zelenina, ovoce, kytky, všechno v nevysvětlitelně obrovitánském množství.

Večer jsme se v Pueble vypravili do nejstarší knihovny v Americe a rovnou jsme si tam poslechli koncert školního orchestru. Celkem se nám hodilo se schovat, protože venku tropicky lilo (jako když vám někdo půl hodiny vylévá na hlavu kýbl vody). Večeře byla v pouličním ochutnávacím stylu - momias (párek v těstě se slaninou napíchnutý na tyčce) a obří kornout hranolků, kousky kuřete z grilu a zase jedna podivná, lehce nechutná sladkost. Koktejl u bazénu se zpěvačkou tklivých mexických hitů za zády uzavřel další krásný den.

Ráno jsme vstali opět brzy a v 5 jsme vyjeli půjčeným autem vstříc sopečnému dobrodružství. Bylo to vůbec poprvé za 5 let cestování s dětmi, co jsme si půjčili auto. Jinak to ale nešlo, collectiva do Paso de Cortés jaksi nejezdí. Nebyl potřeba ani mezinárodní řidičák, v podstatě stačila jakákoli kartička s fotkou a platební karta. Provoz žádný nebyl, to bylo velké štěstí. Jediným úskalím řízení po mexických silničkách bylo nepřiměřené množství vysokých a zákeřně zcela neviditelných retardérů. Když jsme dojeli pod Popocatépetl, činnou sopku, jejíž vrchol leží ve výšce 5393 m. n. m., začalo svítat a El Popo se nám zjevil v celé své kráse a obrovitosti. Do Paso de Cortés vedou dvě cesty, jedna asfaltová od Ciudad de México, druhá neasfaltová z Choluly. My si většinou volíme tu komplikovanější cestu, aby to bylo větší dobrodrůžo.

Za poslední vesnicí skončila asfaltka a po cestě pokryté sopečným popelem a kameny jsme se začali hrabat nahoru. 15 km trvalo skoro hodinu. Široká cesta popelem byla jen začátek a slabý odvar toho, co následovalo. Pomalu jsme se sunuli vzhůru, najednou koukáme a nevěříme vlastním očím. V protisměru si to dolů kulilo dost rychle malé autíčko, v něm dvě jeptišky v hábitech, přesně jak ve filmech s Lui de Funésem. Pak široká cesta skončila a začala užší, lehce bahnitá cesta plná kamení. Některé balvanovité úseky byly spíš na pořádný teréňák, ale zvládli jsme to při troše manželovy trpělivosti i obyčejným osobním autem. Obdivovala jsem ho, jak bravurně slalomoval mezi šutry trčícími z popela a hlubokými koryty. Několikrát jsem si musela v rámci zachování manželské pohody zakrýt oči, protože jsem se na to nemohla dívat, a pusu, abych nevydávala nevyžádané rady a nevytvářela černé scénáře. Okolní krajina se postupně měnila. Projížděli jsme nádherným borovicovým lesem s vysokou trávou, kterým prosvítalo sluníčko. Svítání obarvilo vrchol sopky dorůžova, byla to překrásná podívaná.

Zaparkovali jsme v Paso de Cortés u návštěvnického centra a posnídali. Výhled na Popocatépetl vyfukující velká oblaka kouře na modré nebe byl úchvatný. Na stezku ke kaskádě jsme se nemuseli ani registrovat, narozdíl od těch, kdo se vypravili na sousední vulkán Iztacuatli. Teotihuacán i Puebla leží ve výšce 2200 m n.m., takže jsme byli trochu aklimatizovaní. Staršímu synovi ale stejně vysoká nadmořská výška přes 3700 m n.m. nedělala moc dobře, mladšího naopak vysloveně naspeedovala.

Šli jsme nejdřív přes travnatou plošinu s parádním výhledem na sopku, kde jsme si připadali spíš jako na Altiplanu v Bolívii. Pak voňavým borovicovým lesem, ve kterém jsme si chtěli ukrátit cestu po menší pěšině a maličko jsme se ztratili ve vysoké trávě. Naštěstí jsme se za chvíli zase našli a dorazili jsme ke kaskádě. Starší syn byl vyčerpán, chyběl mu kyslík. Občerstvil se vodou, doplnil cukry a pokračovali jsme dál. Bohužel cesty z mapy vůbec neodpovídaly skutečnosti a nevedly, kudy měly.

Zaimprovizovali jsme a podél plotu s ostnatým drátem jsme šli alespoň přibližně správným směrem. Napojili jsme se na původní cestu a dokončili okruh zpátky k autu. Parkoviště se zaplnilo a aut jsme potkávali čím dál víc. Popocatépetl se zahalil do mraků. V této oblasti žije endemický králíček, kterého jsme po cestě taky zahlédli. Škoda, že bude brzy vyhuben soudě podle množství čepic, které tam z něho u cesty prodávali spolu s lahvemi benzínu určenými pro motorkáře.

Cesta dolů už proběhla hladce a jelikož jsme ještě měli dost času, zajeli jsme si do nedalekého města Atlixco. Tam panoval čilý nedělní ruch na velkém květinovém trhu. Uličky byly velice malebné, jedna silně připomínala Nerudovku v Praze. Pro mě byla ovšem největším zážitkem paní, která na náměstí čistila pánům boty. Paní nebyla z nejštíhlejších, měla obrovská prsa přetékající z minipodprsenky, neměla triko, zato na hlavě měla čelenku s ďábelskými růžky. Suverénně měla nejvíce zákazníků ze všech čističů široko daleko.

Zpět do Puebly jsme přijeli moderní částí plnou mrakodrapů, autosalonů a nákupních center. Tam si připadáte úplně jako v Evropě. Je šokující, jak propastný rozdíl to je oproti předešlému dni a příjezdu na autobusák na druhé straně ve staré části města, kde jsou ulice plné trhovců, menší oprýskané domečky, bezdomovci a nepořádek. Nebe a dudy. Provoz byl hustý, několik pruhů se neustále bez blinkrů prolíná, občas někdo zatroubí, znenadání odbočí. Je to velká zkouška pozornosti a obezřetnosti pro evropského řidiče.

Další krásný den jsme zakončili tím nejlepším, co můžete v Mexiku zažít – pouliční tacos. Jídlo v Mexiku mi zatím chutnalo nejvíc ze všeho, co jsem kdy kde ochutnala. Oni to i v té nejzapadlejší jídelničce umí tak geniálně ochutit, že se ocitnete v gurmánském nebi. Voní to, vypadá to, chutná to naprosto dokonale. Není pravda, že jídlo je tam pálivé. Může být, když si dáte některou z jejich barevných kejdiček připravených na stole. Ale nemusíte. Jídlo samotné nepálí. A když jo, upozorní vás na to. Nezapomenutelný zážitek je i příprava jídla. Rozesmátý chlapík opéká placky, přehodí je přes hlavu druhého, který připravuje maso, třetímu, který to všechno dává dohromady. Hraje tam hlasitá hudba a vládne všeobecná pohoda. Mexičani umí žít.

Pokračování příště.