Okruh středním Mexikem: Kaktusová rezervace

Při cestě po středním Mexiku jsme navštívili nepříliš známé město Tehuacán, které je vzdáleno 2,5 hodiny od profláklé Puebly. Jelikož mladší syn měl před dvěma lety velmi intenzivní batmaní období, zarezervoval manžel přes Airbnb unikátní pokoj ve stylu Batcave. Všechno, ale opravdu všechno bylo batmaní - povlečení, ručníky, veškeré dekorace, zrcadlo, hrnečky… Přede dveřmi stál velký papírový Batman, který mi pokaždé přivodil infarkt, protože vypadal jako živý. Jen pozdravit. Výzdoba pokoje byla vskutku originální, bohužel čistota pokoje nevalná. Všechno působilo více či méně ušmudlaně. Pět minut po příchodu kluci volali z vedlejšího pokoje: „Mami, tady běží šváb!“. A hele, 5 cm velký macík si to štrádoval podél zdi. Přesunula jsem všechny batohy do vyšších poloh a manžel hrdina ho zaplácnul. Večer jsme se vypravili na výborné tacos na náměstí a prošli si tržnici s nepřeberným a nekonečným množstvím zboží, které až do konce světa nemůže nikdy nikdo vykoupit.

Ráno jsme se vyklubali poměrně brzy z batmaních postýlek, abychom stihli první autobus ke kaktusové rezervaci La Reserva de la Biosfera Tehuacán - Cuicatlán. Neměli jsme předem příliš informací, jak to tam je se vstupem. Loni totiž ještě AI tolik nefrčela. Nechtěli jsme ani tak do místní botanické zahrady El Jardín Botánico Helia Bravo Hollis jako spíš na malý neznačený okruh mezi kaktusy. Podle mapy.cz tam byl parádní okruh kaňonem k salinas, ale jinak jsme našli jen pár cestopisných zápisků u někoho na blogu. Chtěli jsme vyjet brzy, dokud nepraží slunce. Místní nás nanavigovali na příslušný roh, kde zastavuje autobus do vesničky Zapotitlán. To šlo zase tak rychle a hladce, že jsme se v 7 ráno ocitli u zavřené brány botanické zahrady. Ukázalo se, že celá rezervace je obehnaná vysokým plotem a vstoupit do ní lze pouze z botanické zahrady. Přemýšleli jsme, co budeme dvě hodiny dělat, než botanická zahrada otevře. Jako mávnutím kouzelného proutku, kde se vzal, tu se vzal, zjevil se usměvavý děda na motorce a sdělil nám, že nás tam dřív než v 9 vpustit nemůže a že stejně budeme moct maximálně na malý okruh po značených chodnících v botanické zahradě. Prý jsou v rezervaci zmije a štíři a kdo by nám pak asi tak zavolal pomoc, kdyby nás něco uštklo. Navíc bychom se určitě ztratili. To nebyly dobré zprávy.

Manžel pána chvíli přemlouval, no spíš do něj dokola hučel, ať nás tam vpustí teď ráno, aby se nám pak na slunci neupekly děti. Dědeček byl stejně jako drtivá většina místních velice milý a ochotný, zavolal jisté Doñe Isabel a ta svolila. Mohli jsme dovnitř s tím, že si obejdeme botanickou zahradu a vstupné zaplatíme až při odchodu. Neměli jsme úplně v plánu držet se cestiček a podle mapy.cz jsme si to namířili k chatkám mezi kaktusy. U chatek nás ale děda zmerčil a hned nás rozhořčeně zavolal zpátky, že jsme mu asi nerozuměli, že se tam bez průvodce opravdu nesmí. Opět jsme se rozmýšleli, co si tedy počneme, a opět se stal zázrak. Vedle dědy se na motorce zpoza chatky vynořil milý průvodce a s úsměvem nám oznámil, že za chvíli vyráží na vycházku s francouzskou rodinou. Můžeme se zadarmo přidat, prý už je to zaplacené.

Frantíků, již tradičně velmi nesympatických, jsme se zeptali, jestli jim to nevadí a jestli můžeme jít taky. Bylo jim to fuk, také měli malé děti. Průvodce byl naopak velmi sympatický a mluvil krásně pomalu španělsky. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o kaktusech, místní flóře a fauně. Šli jsme asi hodinu širokým korytem řeky (přesně podle mapy.cz), nad hlavami nám létali černí kondoři krocanovití zvaní zopilotes a mnoho dalších ptáků. V téměř vyschlých tůňkách bojovaly o život malé rybičky a pulci. Mezi valounky se daly najít zkameněliny. Pak jsme vystoupali na skály nad řekou a začali se vracet zpět pouští s miliónem kaktusů nejrůznějších druhů. V této oblasti se dodnes těží onyx. Dříve odsud odváželi obrovské kusy a prodávali je do Itálie na výrobu luxusních kuchyňských desek. Dnes se z menších kusů brousí nejrůznějších sochy, dlažba a suvenýry.

Ke konci okruhu nás čekala ještě jedna nádherná zastávka – salinas, místo, kde se získává sůl z odsolovacích nádrží. Starší pán a jeho manželka seděli na židličce v žáru dopoledního slunce a vytrvale nahrabávali sůl holýma rukama do igelitové tašky. Pán byl neuvěřitelně rozzářený a působil velice šťastně. Bylo trochu těžké tomu šťastnému výrazu uvěřit, protože práce a podmínky tam byly těžké, drsné a vedro úmorné. S láskou a nadšením nám vykládal o celém odsolovacím procesu. Ukázal nám studny, ze kterých získávají vodu plnou minerálů, i kopce zpracované soli. Vyrábějí čistě přírodní soli i různě ochucené soli na vaření.

Na konci procházky jsme průvodce odměnili za jeho ochotu a šli jsme ještě na rozhlednu v botanické zahradě. U silnice jsme pak počkali na autobus do nedalekého Zapotitlánu a po krátké procházce jsme zakotvili v pěkné restauraci. Nebyla to ledajaká restaurace. Byla to restaurace vyhlášená svými jídly z kaktusů, která jsou obohacena hmyzem žijícím na kaktusech. Splněný sen staršího syna. Objednal si talíř plný housenek, červů, mušek a cvrčků. Manžel si dal omeletu s kaktusovými housenkami, já normální maso se směsí kaktusových plodů a mladší syn se držel obyčejného a osvědčeného řízku s rýží. K tomu nám přinesli fialový kaktusový džus. Všechno to bylo vynikající. Teda jestli i hmyz, to nemohu říct jistě, ten jsem neochutnala, ale kluci byli nadšeni a pochutnali si.