Okruh středním Mexikem s dětmi a s batohem: Teotihuacán a Puebla

Loni v dubnu jsme se stejně jako posledních pár let vydali už na pátou dobrodružnou cestu za oceán s dětmi a s batohem. A protože nám v roce 2023 učarovalo Mexiko a jeho jižní část, rozhodli jsme se prozkoumat ještě i tu střední kolem hlavního města Ciudad de México.

Tentokrát odjezd jako již tradičně neohrožovala jen synova nemoc v podobě urputného kašle a horečky, ale vyskytly se ještě dvě další věci. Už v prosinci jsme pokukovali po letenkách na konec března. V lednu ale přišel syn s tím, že by chtěl zkusit přijímačky na gympl, v půlce dubna. V březnu jsem pak dostala žlučníkový záchvat a když mi chirurg podával lísteček s termínem na operaci koncem dubna, sdělila jsem mu, že to nemůžu, že zrovna budu v Mexiku. Tak mi popřál šťastnou cestu a říkal, ať mu pak přijdu říct, jak bylo na mexické chirurgii. Termín mi dal nový na konec května a já doufala, že to přežiju.

Syn tedy udělal přijímačky na gympl, vzal si doma batoh a vyrazili jsme na letiště. Cesta proběhla oproti loňskému nekonečnému čekání a kodrcání hladce. Jen v Istanbulu se při čekání na vstup do letadla vytvořila nepochopitelná a nepostupující fronta. Čekala tam i dívčina s velmi, velmi, ale opravdu velmi krátkou, téměř neexistující sukní. Té při kontrole dokladů řekli, že do Mexika nemůže, a poslali ji pryč. Spekulovala jsem proč asi. Manžel suše utrousil: „Asi ji poslali převlíct“.

Po přistání nás hned u výstupu z letadla přivítala klasická mexická disciplína: „Všichni si do ruky připraví palubní lístek, bez výjimek.“ Prošli jsme několika všemožnými kontrolami a bylo fajn, že tentokrát nás nevyhmátl letištní pes a nesebrali nám jídlo z letadla. Na letišti jsme si vybrali z bankomatu. Nikde nám ale s pětisetpesovou bankovkou nechtěli prodat vodu. Riskli jsme to tedy s vodou z vodovodu a opět doufali, že to přežijeme. Došli jsme do metra, které je hned na letišti. Kartičky na metro zrovna prý došly, musíme dát někomu 5 pesos, aby nás vpustil turniketem. Měli jsme pořád jen rovných 500,-. Nabídl se mladý kluk a všechny nás nechal projít na svou lítačku. Chtěli jsme mu zaplatit QR kódem, ale ještě jsme neměli ani data v mobilu. Tak dostal aspoň balíček českých bonbónů. Všechno se vždycky vyřeší, protože lidé tam jsou ochotní, usměvaví a nápomocní.

Metro bylo narvané k prasknutí, dveře se zavíraly velmi drastickým a neúprosným způsobem. Byla jen otázka času, kdy nám jedno z dětí zůstane osamoceně na perónu, protože ho nestihneme vtáhnout nebo vtlačit dovnitř. Proběhla tudíž nutná instruktáž: Co dělat, když budeš buď sám ve vagónu, nebo sám na nástupišti. Pro mě osobně je metro v Ciudad de México jedna z nejnebezpečnějších věcí v Mexiku. Kam se drogové gangy hrabou. Metro nehlásilo stanice ani nemělo žádný displej, ale počítáním stanic jsme nakonec vystoupili na terminálu Norte. Koupili jsme si lístky do Teotihuacánu, autobus odjížděl za 2 minuty. Ani jsme nemrkli a díky neskutečně hladkým přesunům typickým pro celou Střední Ameriku už jsme vystupovali u pyramid. Šup šup, kde se vzal, tu se vzal taxík a už jsme byli v hotelu. Bylo teprve 10 ráno, ale to paní vůbec neřešila a dala nám klíče od pokoje. Hotel Quetzalcalli byl dokonalý. Krásný pokojík, venku lavička, stoleček, nádherná zahrada s mnoha ptáky a motýly a výhled na pyramidy.

Bylo fakt velký horko, ale aspoň už odpoledne odešly z pyramid největší davy turistů. Teotihucán - „Město bohů“, kde bylo podle Aztéků znovu stvořeno Slunce, je jedno z největších archeologických nalezišť. Najdete tu jednu z nejvyšších pyramid na světě – Pyramidu Slunce, dále pak Pyramidu Měsíce a mnoho dalších staveb. Pro mě to bylo celkem zklamání, protože jsem Teotihuacán navštívila před dvaceti lety, kdy se ještě dalo na všechny pyramidy vylézt, všechno prozkoumat. Teď už se nesmí téměř nikam. Navíc děti z horka a časového posunu v kombinaci s plazením se mezi pyramidami a kličkováním mezi turisty nijak nadšené nebyly. Každý rodič jistě tuší, co následovalo.

Po v Mexiku jak jinak než luxusní, vynikající, dokonale gurmánské večeři v zapadlé jídelničce jsem si večer v posteli vzpomněla, že ráno nad pyramidami létají balóny. Rychle jsem nastavila pro jistotu budík a plán na balóny při východu slunce byl jasný.

Vstali jsme s manželem před šestou a šli jsme čekat na východ slunce na vyhlídku na pyramidy. Řeklo by se romantika. Východ jsme téměř prošvihli, protože jsme ho měli za stromem. A abychom neměli ve výhledu plot, vylezli jsme na vratké stupátko, podomácku vyrobené přesně k tomuto účelu z kyblíků a betonu. Zklamaně jsem si kolem 7 povzdechla, že asi dneska nic nepoletí. Když tu náhle jsme za jednou z pyramid viděli stoupat první balón. Zaradovala jsem se, že aspoň něco. Nakonec jich bylo kolem šedesáti a byla to nevídaná podívaná. Některé létaly velmi nízko nad pyramidami, jiným to moc nevyšlo a pyramidy zřejmě pozorovali jen z velké dálky. Nádhera to byla.

Po lívancích s papájou k snídani, nucené školní výuce a fotbalu za odměnu jsme se vypravili na autobus do Puebly. Na autobusáku se nás ujal sympatický mladík se svou matkou a všechno nám vysvětlil - kdy co odkud odjíždí a že oni jedou taky do Puebly, tak ať děláme to, co oni. Mexický přístup nemá chybu a nemůžete se splést. Ostatní spolucestující se o vás vždy postarají. Kluci schrastili oběd v malém obchůdku a už jsme zase seděli v autobuse.

V Pueble jsme si vzali z nádraží taxíka a ten nás vysadil před nóbl čtyřhvězdičkovým hotelem San Pedro. Nevěřila jsem vlastním očím. Vždycky si v těch kraťasech, sandálech a s krosnou připadám v takovém hotelu velmi nepatřičně. A to jsem ještě na začátku měsíční cesty byla čistá. Manžel, přezdívaný po těch letech hotelový specialista, se zase vytáhl, prý supervýhodná akce na bookingu. No nekup to. Měli jsme nad očekávání krásný pokoj s klimatizací a kluci byli nadšeni z bazénu. Chvíli se osvěžili a vyrazili jsme na odpolední procházku po Pueble.

Je to překrásné město plné zdobených kostelů, honosných staveb, keramiky a pouličních dobrot. Navštívili jsme Capillu de Rosario, kde je na výzdobu použito obrovské množství zlata, uličku Calle de Los dulces, kde jsme si koupili tradiční camotes (sladké tyčky uválené z batátového těsta – upřímně nic moc, trochu to vypadá i chutná, jako kdyby to už někdo před vámi konzumoval) a prošli jsme si nejrůznější tržnice. Povečeřeli jsme v extrémně levném minipodniku a ochutnali místní specialitu mole poblano (směs různých druhů chilli a čokolády s kuřetem). Cítila jsem se tam bezpečně a jako doma. Puebla by si zasloužila víc času na prozkoumání.