Článek
Jsem naivní, často moje naivita hraničí až s blbostí. Věřím lidem (ne úplně všem, ale hodně lidem, věřím v dobro lidí). Věřím, že když mi na trhu nefunguje terminál na karty a člověk nemá hotovost, že si zboží odnese a zaplatí mi ho na účet později. Věřím, že mi elektrikář správně zapojí vypínače a zásuvky v bytě. Věřím, že mi zubař spraví správný zub. Věřím, že lékaři vědí, co dělají, a pomohou mi. Práce lékařů a sestřiček si moc vážím. Vždycky jsem nejvíc na světě obdivovala neurochirurgy, kardiochirurgy, doktory na záchrance. Lidi, kteří dokážou zachránit lidský život. Tato moje víra byla však v roce 2024 značně otřesena.
Až do 30ti jsem měla štěstí, že jsem k lékaři chodila jen na preventivní prohlídky, občas kašel, zubní kaz, krátkozrakost, nic hrozného. Ovšem těhotenství a porody to byla jiná liga. Moje první setkání s naprostou neprofesionalitou ve zdravotnictví přišlo minutu po potratu v 6.měsíci kvůli utržené placentě, kdy přidrncala sestra s vozíkem a zahulákala na milou paní doktorku: „A co jako s tím mrtvým plodem?“ Už červíček hlodal a víra v milé, ochotné a empatické sestřičky, se kterými jsem se doposud setkávala, byla narušena.
Nejhorší zážitek mého života se odehrál po porodu druhého syna, kterému neuroložka „omylem“ diagnostikovala novorozeneckou encefalopatii. Bez mrknutí oka a špetky empatie nám oznámila, že naše dítě bude „ležák“, neotevře ani oko a pravděpodobně do roka zemře. Syna mi hned po císaři odvezli do jiné nemocnice a na revers jsem jela za ním. Byl zfetovaný antiepileptiky, na přístrojích. Vysvětlovala jsem marně, že starší syn měl po porodu úplně stejné „cukání“ v ručičkách, že mi tenkrát řekli, že to je dětská myoklonie, ať si toho nevšímám, že to přejde. A přešlo. Nikoho to nezajímalo, když jsem na to neměla písemné potvrzení. Ječela jsem tam na ně pod vlivem všech hormonů čerstvé matky, že si to dítě prostě odnesu, že s tím nesouhlasím. Oni mi s klidem odvětili, že pak ale na mě zavolají policii a sociálku. Bylo mi to všechno dost divné, protože syn byl čilý, oči otvíral, hýbal se, kojila jsem jak o závod. Máma prostě ví…
Pak ho, aniž by mi kdokoli cokoli řekl, převezli do jiné nemocnice, protože už nevěděli, co s ním. Nový, mimochodem naprosto úžasný neurolog okamžitě prohlásil, že je to úplně zdravé dítě. Na hospitaci přišel stařičký profesor s vzezřením Einsteina. Jen mrknul na syna a ptal se, co tam dělám? Prý proč jsem v té první nemocnici neřekla, že to měl i starší syn. Řekla, ječela, hádala se. Okamžitě mě pustili domů s důkladně prozkoumaným, zdravým miminkem. Trvalo ale ještě půl roku, než se syn zbavil všech antiepileptik a prášků, protože za tu dobu už na ně měl závislost. Navíc mi pak dětská doktorka mezi řečí sdělila, že kdyby neměl 4 kila, tak tyhle 3 týdny hrůzy, dvě lumbální punkce a spoustu vyšetření taky nemusel přežít. Údajně je křivka encefalopatie a novorozenecké diskontinuity (což tedy asi měly obě moje děti) na EEG velice podobná. Takovou bezmoc už nechci zažít. 5 let mi se mi chtělo zvracet a tekly mi slzy, když jsem kolem nemocnice jela. Neuroložce jsem poslala fotku syna, jak se směje, pase koníčky a poprosila jsem ji, aby příště svůj verdikt raději ještě s někým zkonzultovala, než ho oznámí rodičům a ohrozí život dítěte. Moje důvěra v lékaře byla zničená.
Dalších deset let uběhlo bez větších komplikací. Úžasná dětská doktorka, šikovný zubař, všechno zase šlapalo a klapalo a důvěra se obnovovala. Pak odešel do důchodu můj starý praktický lékař, kterého jsem za 10 let viděla jen dvakrát při angíně a při preventivce. Nastoupil nový, mladý pan doktor a mě letos na jaře chytil žlučník. Myslela jsem, že umírám. Strašná bolest celé horní půlky těla, na zvracení, na omdlení, poslední hodinka. Nemohla jsem sedět, stát, ležet. Už jsem si chtěla volat záchranku, ale pak to jak mávnutím kouzelného proutku ustalo. Jelikož jsem se předtím na oslavě dost přežrala, tušila jsem, že to bude žlučníček. Do té doby mě vždycky jen lehce píchlo pod žebry po tataráku s česnekem, ale tohle žlučníkový zážitek posunulo na první příčku stupnice bolesti před vyvolávaný porod a vyndání drenu po císaři. Chvíli jsme váhala, ale po týdnu, kdy ještě přetrvávaly podivné příznaky, jsem se vypravila k novému doktorovi.
Objednala jsem se přes moderní aplikaci. Super. Vůbec jsem nečekala. Povyprávěla jsem mu, co mě trápí. „Bolí mě dole kolem hrudní kosti, mám tam i trochu bouli.“ „Hm, kolena Vás někdy bolí? Tak teď Vás bolí hrudní kost, to je taky kloub.“ Okamžitě mi v hlavně zazněl hlas pana Hrušínského: „A celej se votočit můžeš? Tak neotáčej hlavu, otáčej se celej…“ To jsem teda ještě nikdy neslyšela, že by hrudní kost byla kloub, ale dobře. Co tam máme dál? „Mám divnou červenou vyrážku na zádech.“ „Hm, sestro, pojďte se podívat. To je asi pásovej opar, ne?“. Sestra kýve, že asi jo. Doktor předepisuje antivirotika, léky na žaludek a mast na pásový opar. Zdá se mi to podivné, protože opary mám často na rtech, bolí to, pálí to, svědí to. Tahle vyrážka vůbec. (Zmizela za dva dny, aniž bych si léky vzala.) Popisuju příznaky žlučníkového záchvatu. „No ale teď už Vám nic není.“ „Ne, kromě té vyrážky a bolesti kolem hrudní kosti.“ “ No tak já Vás teda pošlu na ultrazvuk a na krev.“ Uffff, ulevuje se mi, že půjdu ještě k někomu jinému.
„Před ultrazvukem se hodně napijte, pak jsou orgány líp vidět.“ Kupuji si ve večerce litr vody a usedám do čekárny ultrazvuku. Nikdo tam není, tak to risknu a vypiju poslušně většinu vody. Snad půjdu dovnitř, než budu muset na záchod. Stále nikdo nevychází, už křížím nohy. Konečně…sestřička mě zve do setmělé místnosti. Paní doktorka záhy hlásí, že ve žlučníku jsou kameny kolem 1 cm. Zároveň mi nadává, že před ultrazvukem se pije pouze a jen, když se jde na ledviny. Hájím se, že to mi poradil pan doktor. Který? Jo tenhle. Oči v sloup. Zprávu prý pošlou lékaři. Ptám se, co to znamená, že mám kameny. No přece operaci. Na shledanou. Je mi to v tu chvíli jedno, hlavně rychle najít záchod.
Další den volám svému lékaři o výsledky. Diví se, co jako chci. Přeci mám kameny, to už se jeho netýká, mám si zajít na chirurgii. Volám si tedy na chirurgii, že mám kameny a mám se k nim objednat. Zrovna jim někdo vypadl, můžu přijít ještě ten den. Už ve dveřích mi pan doktor oznamuje termín operace. Jsem v šoku. Viděl vůbec ten ultrazvuk? Prý jak tam jsou kameny, operace je nevyhnutelná, není co řešit. Já v tomto termínu ale nemůžu, budu v Mexiku. Haha, tak mi pak přijďte říct, jaká byla mexická chirurgie a operace. Odcházím jak ve snu z ordinace s termínem operace týden po návratu z Mexika a vůbec netuším, co si mám počít.
Volám rodičům, máma i babička jsou taky bez žlučníku. Z různých stran přicházejí velmi odlišné informace:
- Žlučník to jsou nezpracované emoce, zpracuj si je a nech si ho, to je životně důležitý orgán. (To se mi nějak nezdá.)
- Moje sestra/teta/děda má po operaci žlučníku doživotně průjem. (To nechci.)
- Nechte si ho vzít, co tělo naučíte, to umí, bude Vám líp… (To zní dobře.)
Najednou se vůbec neumím rozhodnout. Volám naší báječné dětské doktorce, co si o tom myslí, a popisuju situaci. Je v tu chvíli můj jediný důvěryhodný zdroj žlučníkových informací. Řekla mi úžasnou větu: „To je ten rozdíl mezi lékaři. Dvě minuty lidskosti. Vysvětlit pacientovi, proč musí na operaci a jaké má možnosti.“ Vše mi podrobně vysvětlila, věnovala mi víc než dvě minut.
Na operaci jsem šla a je mi skvěle, mnohem líp než dřív. Přestaly mě úplně bolet záda, nemusím se bát alkoholu, Vánoc ani česneku. Nutno dodat, že pobyt v nemocnici byl srovnatelný s luxusním hotelem. Netušila jsem, že nemocnice jsou teď tak pěkně vybavené. Velice milé sestřičky i doktoři, vtípky, sranda, zájem, informace. Pohodlná postel, tak dobře a tak dlouho jsem se vyspala ani nepamatuju. Matka na wellnessu. Jídlo posoudit nemohu, měla jsem žlučníkovou dietu. Ve středu operace, v pátek jsem šla domů, vše proběhlo hladce. Tak už zase trochu věřím. Přehlásila jsem se k jinému praktikovi.
Vždycky a všude záleží na lidech. Záleží na nás, jak se ke své práci postavíme, jestli ji děláme rádi, jestli si najdeme malinkou chvilku usmát se a zajímat se o druhého, jestli přemýšlíme o následcích našich rozhodnutí a přístupu. Ať už je to na pokladně v supermarketu, na úřadě, při uklízení kanceláří, při učení dětí ve škole, při opravě auta, při operaci nebo v ordinaci. A platí to nejen v práci, ale i doma a v osobním životě. Já nevím jak Vy, ale mně se žije líp, když vím, že jsem někomu udělala radost, že jsem práci a úkoly odvedla v dobré náladě a jak nejlépe jsem mohla. A ještě líp, pokud stejně naladěné a fungující lidi potkávám a vzájemně si vyjdeme vstříc.
